„Je to opravdu bláznivá soutěž. Letos byl terén extrémně těžký, nic podobného jsem v Bolívii ani v Peru nezažil, bylo to náročné i navigačně. A spousta kamenů. Auta to proletí, ale na motorkách a čtyřkolkách dostávaly ruce hodně zabrat,“ popisuje šternberský závodník Rudolf Lhotský.
Deváté místo v kategorii bez asistence, mezi všemi motorkáři byl jedenačtyřicátý a také má o nějaký ten zub méně. Taková je bilance Lhotského z letošního ročníku, který podruhé hostila Saúdská Arábie. „Vidím velký progres, při své poslední účasti - ještě v Jižní Americe - jsem byl kolem osmdesátky. Jsem opravdu spokojený, všechno se povedlo, jak mělo,“ těší závodníka, který jel v barvách Jantar Teamu.
Zažil premiéru v kategorii Malle Moto, kdy si jezdec musí všechno obstarávat sám a nikdo mu nesmí pomáhat nejen s motorkou, ale třeba ani se stavěním stanu. „Byli jsme pod dohledem týmu organizátorů, a i když si přišel popovídat kamarád nebo fotograf, koukali, jestli nám nějak nepomáhají. Ale to se mi líbilo. Celý život si montuju motorku, takže jsem se toho nebál. Větší obavy jsem měl z únavy,“ přiznává.
Obvykle dojížděl do bivaku po páté hodině a nejdřív se staral o motorku. Teprve až byla nachystaná na další den, vyrážel na večeři, často kolem desáté večer i později. Ráno ve čtyři už zase vstával, a tak den za dnem. „Konec už byl kvůli přibývající únavě náročný. Pomohlo, že motorka byla nová a skvěle připravená, s výjimkou jednoho zkratovaného kabelu nebyl problém. A navzdory únavě jsem se fyzicky cítil dobře,“ pochvaluje si pětačtyřicetiletý závodník.
Při minulých účastech na slavném maratonském závodu přitom bojoval s přetěžovanými koleny, jednou ho dokonce utržené vazy předčasně zastavily. Tentokrát se mu vyplatila změna přípravy, při níž vsadil na silniční kolo.
Český motocyklista Rudolf Lhotský na Rallye Dakar
„Byl jsem pod dohledem cyklistického týmu Topforex Lapierre, konzultoval s nimi tréninky i správnou výživu. Na kole se mi celé tělo zpevnilo, narostly mi svaly na nohách a neměl jsem problém stát celý den ve stupačkách. Také jsem činky vyměnil za tabatu, což jsou cviky s vlastním tělem, a šel jsem po vnitřních svalech a pohyblivosti těla. V písku a kamenech se mi to hodilo,“ vysvětluje Lhotský, který se přes den stará o svou firmu a trénuje až po práci.
V závodě ho pořádně potrápil akorát zub, které se rozbolel v polovině závodu. „V osmé etapě jsem myslel, že ani nedojedu do cíle. Snědl jsem kupu prášků proti bolesti a v bivaku jsem prosil doktora, ať mi ho vytrhne. Jenže dentista tam nebyl a nikdo jiný nechtěl. Pomohla až antibiotika. Hned po návratu jsem šel k zubařce a zub šel ven. O tři dny později se mi rozjela osmička, asi tím vypětím, a tak mám venku dva. Za dva dokončené Dakary, dva zuby. Ještě, že jich nemám deset, to bych byl bez zubů,“ směje se.
Kouzlo bedny číslo 67
Doma mu mezitím držely pěsti i čtyři děti. Zatímco svůj dřívější stroj pojmenoval Mája po nejmladší dceři Marušce, nové motorce KTM zapůjčené od Jantar Teamu říkal podle syna Honzík.
„Také jsem děti poprosil, ať mi namalují nějaké obrázky a těmi jsem vyzdobil tu jedinou plechovou bednu, kterou jsme s sebou mohli mít. Když jsem večer přijel unavený z etapy a uviděl tu svou s číslem 67, bylo moc hezké ji otevřít, na pár minut sednout a zavzpomínat na ty moje nejbližší tam doma,“ líčí.
I díky nim vzal ochotněji na milost airbagovou vestu, kterou museli motorkáři povinně mít. Původně ji Lhotský odmítal, nakonec ji ale vyzkoušel i v praxi. „Samotná váží deset kilo, takže jsem řešil, že ji budu tahat dva týdny a osm tisíc kilometrů, ale měl jsem tři nepříjemné pády a pokaždé mě vesta podržela. Padá se jak do peřinky, okamžitě se nafoukne. Na další závody si ji určitě budu brát, protože ochrání a máte větší jistotu,“ ocenil.
Ani vesta však nepomohla 52letému francouzskému motorkáři Pierru Cherpinovi, který po pádu v 7. etapě podlehl zraněním hlavy. „Měl číslo 111, také jel v kategorii Original by Motul bez asistence, pár dní stál v bivaku vedle nás a montoval, takže od vidění jsme se znali. Byl to dobrý kluk, bohužel si Dakar vybral další oběť. Ale nebýt těch airbagových vest, možná mohlo být obětí i víc,“ přemítá Lhotský.
Rudolf Lhotský na Rallye Dakar
Tragická nehoda ho však od myšlenek na návrat neodrazuje. Závodit chce ještě pár let a třeba své pořadí i vylepšit. „Ambice na vítězství nemám, pro mě je cíl mít radost z jízdy a ze života. Každé projetí zatáčkou ve smyku nebo lehčí skok si na Dakaru užívám. Kdyby se mi jednou povedlo dojet Malle Moto do pátého místa, bylo by to skvělé. A první tři mají velký ceremoniál jako vítěz Dakaru, navíc dostanou velikého beduína. To pro mě zůstává nejhlubším snem,“ přiznává.
A za právě takovými se velcí kluci na Dakar každý rok vracejí.
