Hlavu plnou zážitků, zkušeností a známostí. To vše si přivezl Michal Burkoň z třítýdenního putování, během kterého doprovázel společně s ostatními nejlepšího českého motocyklového jezdce Ondřeje Klymčiwa při premiérovém startu na Dakaru.
„Na to, že jsme tam byli samí chlapi, tak úplně super. Ponorka nebyla. Občas jsme sice řešili drobné detaily, ale kdybychom jeli s rodinou, tak by to bylo mnohem náročnější,“ říká s úsměvem Burkoň.
V obytném vozu nacestoval skrze pouště i horské silnice tisíce kilometrů. Krizových momentů přímo na cestách tým mnoho nezažil. Přesto se drobné komplikace objevily. Stalo se tak při přejezdu And z Argentiny do Chile na prašné horské cestě ve výšce 4300 metrů nad mořem.
„Vypadl nám tam motor, protože to v té výšce neutáhl. Nebyl vzduch a moc tam nefungovalo ani tělo, takže pohyb byl takový omezený. V úseku se navíc míchali závodníci s asistenčními vozy. Pokud jel rychleji kamion a nechal za sebou hradbu prachu, tak jsme nic neviděli,“ vzpomíná na méně příjemný zážitek Burkoň.
Stejně jako řada závodníků, včetně Klymčiwa, se i doprovodné kolony musely vypořádat s dlouhými přejezdy. „Byly náročné. Taková celodenní akce. Vyráželo se ve čtyři ráno a přijíždělo do dalšího bivaku často až večer. Přejezdy po silnicích a dálnicích byly ale pro motorkáře daleko horší, jelikož to je jiný terén, než na který jsou zvyklí. V autě to bylo bez problémů,“ podotýká manažer.
Co mu ale vadilo více, byly předepsané rychlostní limity. „Rychlost byla stanovená na 110 kilometrů za hodinu. Zdá se to hodně, ale když jedete po dvacetikilometrové rovině a nikdo před vámi není, tak to svádí jet rychleji. Ale hlídala to navigace a za překročení byly vysoké sankce. Proto jsme jezdili předpisově,“ říká Burkoň.
Tým byl na dobrodružnou pouť kvalitně připraven, a tak ho dle manažera nic zásadního nepřekvapilo. „Drtivá většina věcí, které jsme s sebou měli, byla v pořádku. Chyběly nám jen drobnosti, které nás ani nenapadlo vzít. Spíše nám hodně materiálu přebývalo. Vše jsme tedy ani nepoužili,“ tvrdí Burkoň, který si pochvaloval jak práci organizátorů, tak i spolupráci s ostatními konkurenčními týmy.
„Nechuť pomoci jsem od nikoho určitě necítil. Příjemně mě spolupráce překvapila. Sem tam jsme si půjčili nářadí, zejména od slovenských týmů. S těmi českými jsme si pomáhali spíše radami,“ říká Burkoň.
Horší už byla během etap komunikace s Klymčiwem. „Spojení jednoduše nebylo možné. Jednak nešel chytnout signál, a pak to organizátoři ani neumožňují,“ upozorňuje manažer, který se na jihoamerický kontinent vydal i se svým synem.
Kvůli pracovním povinnostem dorazili do Čech počátkem týdne, ale vozidla i motorka si na návrat ještě počkají. Až dorazí, může Burkoň očekávat i písčitý náklad, který během legendárního závodu nashromáždil.
„Možná máme plný obytný vůz písku v PET lahvích. Sbíral jsem totiž vzorky z různých pouští a hor pro jednu paní učitelku. Uvidíme. Technika připluje z Argentiny teprve za měsíc,“ říká Burkoň.
Výtečné umístění Klymčiwa povzbudilo tým do další práce. Druhé účinkování mezi dakarským pelotonem ale jisté není. „Povedeme o tom diskuse a pak se rozhodneme, co dál. Mám v mobilu více jak sto poznámek, co udělat jinak, pokud bychom jeli i v příštím ročníku,“ dodává Burkoň.
