V lednu roku 2003 se nad ním po těžké autonehodě vznášela hrozba, že už nebude chodit. Měl ale štěstí.
Před pár dny při Zlaté přilbě zdvihl osud varovný prst podruhé. Na domácí dráze ho potkal děsivý pád, při němž si opět zlomil obratle.
"Zase jsem měl štěstí. Chodím!" oddechl si plošinář. "Ale potřetí si už nic takového nechci prožít. Mohlo by se mi to vymstít," dodal.
Mariane, vybavíte si svůj karambol při Zlaté přilbě?
První dvě jízdy se mi nepovedly, proto jsem v poslední zariskoval. Startoval jsem z pozice pět. V zatáčce jsem to chtěl vsadit pod soupeře a ve výjezdu být první. Pomalu se mi to dařilo. Pak jsem se dostal blízko k Poláku Holtovi. Strčil jsem do něj nohou, ale neuhnul. Tak jsem do něj strčil tělem i motorkou, jenže zase neuhnul. V tu chvíli jsem chytl rychlou kolej a už se s tím nedalo dělat nic jiného než vystoupit z motorky.
Pamatujete si na náraz do mantinelu?
Vím jen, že se mi zvedla motorka a že jsem ji zahodil. Snažil jsme se ji odhodit daleko od sebe, aby mě netrefila. Šel jsem po zádech do mantinelu a víc si nepamatuji.
Známí mi říkali, že se motorka záhadně odrazila na mně.
Za vámi upadli Holta a Štichauer. Netrefily vás i jejich motocykly?
Vůbec nevím, jak se to odehrálo. Mám jízdu nahranou, ale ještě jsem se na ni nedíval. Stoprocentně vím pouze to, že mě trefila moje motorka.
Hovořil jste o rychlé koleji. Nebyla v dráze i nějaká díra, která přispěla k vašemu pádu?
Je tam pořád takové krásné koryto. Málo jezdců se do něj umí trefit.
Uměl to třeba Jirka Štancl. A já to umím stále. Tady jsem přece vyrůstal, tady mě táta naučil jezdit.
A teď se vám stalo osudným. Z hrůzného pádu jste si odnesl tři zlomené hrudní obratle.
Však mi také doktor Tomáš Brož okamžitě po pádu říkal, ať se nehýbu, protože můžu mít zlomené obratle. Byl to strašný pád.
Operace dopadla úspěšně?
Musím to zaťukat na dřevo. Operace se podařila výborně. Zranění se hojí výborně. A především chodím! Jsem spokojený. V pardubické nemocnici se o mě postarali hrozně moc dobře. Moc jim za to děkuji.
Měl jste strach z ochrnutí? Už jsem ho zažil jednou. A teď podruhé. Měl jsem hrozně velké štěstí. Doktor Brož mi říkal, že jsem zranění míchy unikl jen těsně.
Obratle jste si zlomil už před čtyřmi lety při autonehodě. Mají tyto úrazy něco společného?
Skoro nic. Tehdy to byl první a druhý obratel. Ve dvojce mám šroub. Po bouračce jsem necítil nohy ani ruce. Ucítil jsem je až po operaci. Pak jsem byl ale hodně netrpělivý. Podepsal jsem reverz, utekl jsem z nemocnice, za což se chci lékařům dodatečně omluvit. Naštěstí se vše dokopalo do zdárného konce a zase jsem začal jezdit.
Nyní jste už vzorným pacientem?
Naprosto vzorný! Co mi doktoři řekli, to jsem dodržel. A budu dodržovat i dál. Poranění páteře je hrozně vážné. A moc to bolí. Nikomu to nepřeju. Já jsem měl štěstí. A vím, že potřetí bych ho už nemusel mít.
To znamená, že toto zranění je tečkou za vaší kariérou?
Určitě. Je hrozně těžké to říct, ale nedá se nic dělat.
Opravdu je to definitivní konec s ježděním?
Definitivní. Moje kosti jsou tak zdemolované, že to dál nejde.
Jak vám je na duši po takovém rozhodnutí? Hodně těžce. Hodně, hodně. Třeba letos jsem měl skvělé zázemí díky svým sponzorů, díky panu Erbanovi. Od Drymlů ke mně přišel mechanik. Nic mi nechybělo. A teď se všeho musíte vzdát. Už jsem mluvil s mamkou a s přítelkyní. Řekli mi - dělej si, co chceš, ale budeme radši, když skončíš.
Není mi teď do smíchu. Plošina byl můj koníček, moje obživa, můj život. Hrozně rád bych nějak u ploché dráhy chtěl zůstat. Nedovedu si bez ní představit svůj život. Ale na motorku už nesmím usednout.
Vidím, že léčení bolavé duše bude asi stejně těžké jako léčba zranění.
Bude to ještě těžší. Musím hodit za hlavu všechno, co jsem doteď dělal, protože už se tomu nemůžu dál věnovat. Kdyby mi bylo čtyřicet, tak nic neřeknu. Ale takhle mladý? Bude to moc a moc těžké.
 Tak skončila poslední jízda v kariéře Mariana Jirouta (v zeleném). Pardubickému plošináři se při Zlaté přilbě zvedl motocykl, záhy narazil do mantinelu. Při děsivém pádu si zlomil tři hrudní obratle. |
