ELIŠKA JUNKOVÁ, ZÁVODĚNÍ. Ve 20. letech 20. století byla nejrychlejší ženou na...

ELIŠKA JUNKOVÁ, ZÁVODĚNÍ. Ve 20. letech 20. století byla nejrychlejší ženou na světě, vyrovnala se i nejlepším mužům. V roce 1928 skončila mezi muži pátá v závodě Targa Florio | foto: archiv

Slavná Targa královny Elišky. Od úspěchu Junkové uplynulo 90 let

  • 2
Na startu Targa Florio stáli v roce 1928 nejrychlejší světoví závodníci v těch nejsilnějších strojích bugatti. Uznávaní Francouzi Louis Chiron a Albert Divo, loňský vítěz Emilio Materassi, Fernando Minoia, Luigi Fagioli či Ernesto Maserati. Drobná dívka z Československa, o hlavu menší než ostatní, vypadala mezi nimi nepatřičně. Právě proto si ji Sicilané zamilovali.

Všichni ovšem věděli, co dokáže za volantem, vždyť o rok dříve vyhrála Velkou cenu Německa a tady, na Targa Florio, také ukázala, co umí, než ji zastavila porucha. Když se tentokrát ve druhém kole prohnala kolem Alberta Diva, který startoval o dvě minuty dříve, mohly se tribuny zbláznit.

Do posledního kola vjížděla na druhém místě a celou dobu se snažila šetřit svou bugatti, aby mohlo být její nejrychlejší. Jenže nakonec musela dvakrát zastavit kvůli poruchám, takže dojela celkově pátá a vyhrála třídu Isolato, tedy privátních jezdců.

„Elizabetta bravissima,“ jásaly davy diváků a vítězný Divo se hnal s gratulací mezi prvními. „Že jsem zvítězil, za to mám co děkovat vám. Cítě ve vás tak nebezpečného soupeře za sebou, musel jsem ze sebe vydat všechno,“ vzpomínala slova francouzského pilota Eliška Junková ve svých pamětech Má vzpomínka je bugatti. Od jejího slavného závodu uplynulo v těchto dnech 90 let a dodnes je považovaný za největší výkon ženy za závodním volantem v historii.

Rodná Olomouc

Narodila se jako Alžběta Pospíšilová v roce 1900 v Olomouci, tehdy ještě silně německé, v níž Češi museli tvrdošíjně a často marně usilovat o svá práva. V první řadě těchto snah byl její otec Kašpar Pospíšil. Zručný zámečník jako tovaryš procestoval Rakousko, získal řadu patentů a jeho železné práce pomáhaly při stavbě Národního domu, hejčínského kostela či rekonstrukci Moravského divadla v Olomouci.

Se svou rodinou žil poblíž hlavního nádraží, kde měl dílnu s velkou zahradou. Na jejím konci stála rozložitá lípa, v její koruně často sedávala malá Alžběta a louskala nejprve německá a později anglická a francouzská slovíčka. Jazyky milovala a v životě se jí to mnohokrát vrátilo. Ještě důležitější však bylo, že získala touhu usilovat a vše poznat do hloubky, což svým dětem Kašpar Pospíšil vštěpoval.

Eliška Junková na trati Targa Florio v roce 1928. Dlouho útočila na první...

Po absolvování věhlasného Pöttingea nastoupila do nově zřízeného burzovního oddělení banky a jejím šéfem se stal o pár let starší Vincenc Junek, jak se později ukázalo, osudový muž. Pocházel z chudé rodiny, ale už v mladém věku se vypracoval a platil za talentovaného finančníka. Mladá dívka ho brzy upoutala zarputilostí, s níž pronikala do pracovních úkolů, které před ni stavěl. „Když se vám vytkne chyba, nefňukáte, ale přemýšlíte. A když uznáte, že chyba byla, uděláte vše, abyste ji napravila,“ všímal si Čeněk Junek. A když ho banka převelela do Brna, vzal si s sebou v týmu vyzkoušených pracovníků i Alžbětu.

Časem se z nich stal pár, byli si v mnohém podobní. Tvrdost sám k sobě a úsilí dělat vše, jak nejlépe to šlo. Se stejnou neústupností však Alžběta dlouho odmítala svatbu. Vymohla si, že nejprve odjede poznat svět a nasbírat zkušenosti.

Samostatné Československo počítalo první roky své existence, když se vydala s bratrem do Lyonu a odtud na jih Francie do Antibes, kde přijala práci v zahradnictví a zdokonalovala se ve francouzštině. Tehdy poprvé se svezla v automobilu, ovšem jako spolucestující. Vrátila se po dvou letech a nebyl už důvod svatbě bránit. S příjmením si však změnila i křestní jméno na Elišku, to proto, že jako Alžbětu ji ve Francii nazývali Elisabeth, Eli a zvykli si na to všichni.

Ještě jedna změna se však udála během jejího pobytu v zahraničí. Čeněk propadl automobilismu a závodění. Aby mu Eliška byla blíž, sama v jednadvaceti letech složila řidičskou zkoušku. „Odpovídala jsem i na otázku, jakou rychlostí je dovoleno jezdit: na silnici 41 kilometrů v hodině, ve městě patnáct a v zatáčkách šest,“ vzpomínala. Sama brzy pomohla tato pravidla změnit.

Nestydatá rychlost

Zprvu Eliška Junková o závodění neusilovala, ale brzy začala Čeňkovi dělat spolujezdce a pozorně studovala způsob jeho jízdy. Sama také každý den minimálně hodinu řídila, aby se zdokonalila. Znovu se ukázala její zarputilost, a kdykoliv mohla, učila se od každého pilota a časem si vyvinula vlastní styl řízení. Byla to i nutnost, vždyť točit tehdy volantem vyžadovalo hodně síly, tím víc, pokud jel člověk dravě a závodil. Junková však projížděla zatáčky rychle, ale tak, aby ji stály co možná nejméně úsilí.

Eliška Junková se v roce 1927 stala absolutním vítězem závodu Brno – Soběšice.

Pobízena manželem se poprvé přihlásila na závod Lochotín–Třemošná v Plzni. Ráno 7. září 1924 vyrazili před závodem na trať, ale hned u prvního lesíku je zastavila policie pro „nestydatě rychlou jízdu“ a nařídila jet za nimi pomalu na stanici. Když však zaburácely motory v bugatkách manželů Junkových, kobyly se začaly plašit a policisté raději poslali Čeňka s Eliškou samotné na stanici, kde se problém rychle vyřešil. Junková svůj první závod tedy nakonec stihla a co víc, vyhrála kategorii cestovních vozů. Zrodila se hvězda.

Tehdejší závodění bylo jiné, než jak ho známe teď. Cesty byly nezpevněné a plné děr, a když zapršelo, změnily se na bláto. Auta dokázala létat i 160kilometrovou rychlostí, ale bezpečnostní pásy neměla, stejně jako piloty nechránily helmy. V roce 1924 si Junkovi u Ettore Bugattiho zakoupili nový model B35, který dokázal vyvinout maximální rychlost kolem 200 kilometrů v hodině.

Ačkoliv se našlo dost křiklounů, kteří Junkovou posílali k vařečce a plotně, už za rok noviny po závodech psaly, že „měla opět pronikavý úspěch, jak jsme tomu ostatně již zvyklí.“ Tehdy i samotný Ettore Bugatti prohlásil: „Považujeme ji za velkou závodnici, která může závodit s profesionály.“

Od svého první startu v Lochotíně totiž vyhrávala svou třídu sportovních vozů do dvou litrů na všech závodech. V roce 1926 dokázala na slavném závodu do vrchu Zbraslav–Jíloviště porazit všechny soupeře, včetně svého manžela, který byl o 1,3 vteřiny druhý. Bylo to poprvé v historii mezinárodních závodů, kdy žena dosáhla absolutního vítězství. Začali jí říkat Královna volantu.

Přišel čas prohnat Evropu. V roce 1927 se poprvé konala Velká cena Německa na zbrusu novém okruhu Nürburgring. Junková startovala v kategorii do tří litrů, ačkoliv její Bugatti B35 měla motor jen dvoulitrový. Přesto dokázala závod na 520 kilometrů vyhrát a přitom i k jásotu diváků prohánět mercedesy z vyšší kategorie do osmi litrů. „Předjíždím za tribunami Cleerovu bugatku z mé skupiny. Obecenstvo jásá, křičí, aplauduje. V zrcátku vidím, že Cleera za mnou předjíždí i mercedeska Wernerova, takže jsme do betonové zatáčky vjížděli v jednom hloučku.

Chantal Poullain jako první československá automobilová závodnice Eliška...

Werner se tam chystal spolknout mne jako Cleera. Werner sem, Werner tam, povídám si v duchu, já ti kůži lacino neprodám. To se ten tvůj obr, hošku, ještě pořádně zapotí, než předhoní mou malou bugu. Věděla jsem, že následuje partie se samými zatáčkami, a v zatáčkách jsem se nebála ani 250 koní. Vskutku, Werner jel za mnou kolo na kole, zatímco Cleer zůstal daleko vzadu. Teprve po osmi kilometrech na dlouhé rovince mohl Werner uplatnit svou přesilu. Byla to pekelná štvanice, ale opájela mne přímo závratným požitkem,“ uvádí ve svých pamětech.

Vyzkoušela si i závod Coupe de Dames na závodní dráze nedaleko Paříže, který měl určit nejrychlejší ženu v Evropě. Deset žen startovalo postupně s handicapem podle síly vozů a tréninkových časů. Junková jako poslední, 11 minut a 10 vteřin za první. Přesto dokázala závod na 50 kilometrů vyhrát. Zbývalo jediné, uspět na Targa Florio, kde při premiéře vinou zaseknutého řízení nedojela.

Tam, kde nejsou silnice

V roce 1883 se v Palermu narodil Vincenzo Florio. Už v mládí se zamiloval do motorů a na Sicílii přivezl první automobil. Mohl si to dovolit, dynastie Floriů byla v 19. století jednou z nejbohatších v celé Itálii. Vincenzo se proto mohl naplno věnovat své vášni. Traduje se, že na Sicílii uspořádal i první závod mezi motocyklem, autem a koněm, oba stroje však z tohoto souboje vyšly jako poražené.

Na začátku 20. století stál u vzniku týdne automobilových závodů Coppa Brescio na severu Itálie a v roce 1905 mu věnoval 50 tisíc lir a zlatý pohár. Když přijel své klání představit do Francie, řekl mu Henri Desgrange, zakladatel Tour de France a vydavatel magazínu Le‘Auto: „Proč neuděláte závod na Sicílii?“ Zaskočený Florio překvapeně reagoval: „Protože tam nejsou žádné silnice.“ Už za rok však vítal závodníky na prvním ročníku Targa Florio v sicilském pohoří Madonie nedaleko Palerma.

Nejen zásluhou mizerných silnic v chudém kraji se stal záhy legendou. Při prvním ročníku měl vyznačený okruh 149 kilometrů a závodníci ho jeli třikrát. Bylo běžné, že museli na trati čelit různým změnám klimatu.

Na startu prvního ročníku maratonu přátelství nechyběla ani legendární Eliška...

Eliška Junková na Targa Florio přijela poprvé v roce 1927. Tehdy už měla po celé Evropě pověst nejrychlejší ženy, ovšem na Sicílii jí předvídali, že nedojede ani jedno kolo. Ne však šéf závodu Vincenzo Florio, který věděl, že získal kromě výtečného taháku i vynikající závodnici. Vypadla ve druhém kole, ale stačilo to, aby věděla, že se chce znovu vrátit.

Tehdy už byl okruh zkrácený na 108 kilometrů a závodníci ho jeli pětkrát. Obtížnost zůstala maximální, silnička vylétla i 900 metrů nad moře a zatáček měla snad patnáct set. Junková na Sicílii přijela 14. dubna, tři týdny před startem, sama jen se dvěma mechaniky. Celou dobu usilovně trénovala a snažila se zapamatovat si jednotlivé úseky tratě. „Nejvíc vyčerpalo řazení. Vyžadovalo obrovskou sílu, šikovnost. Od Jeana Bugattiho jsem se naučila řadit, aniž by se přerušil chod motoru, přes to všechno pro mě byla ruka strašně bolestivá. Musela jsem si vymýšlet všelijaké věci, jak tomu zabránit. V hotelu jsem si nechala dát skobu do stropu, na to provaz a na konec kapesník a spala jsem s rukou jako v tramvaji,“ vyprávěla.

Kameny na cestě

Připravila se dokonale, závodní vozy ale na trati dlouhé 540 kilometrů čelily nejrůznějším poruchám a ty snad stály Junkovou celkové vítězství. V posledním pátém kole se motor její bugatky přehříval tak, že museli zastavit, a s mechanikem zjistili, že na vině je vodní pumpa. Po opravě ji pak v rychlé zatáčce překvapily dva velké ostré kameny, které tam v předchozích kolech nebyly. Výsledkem byl defekt pneumatiky a další zdržení. V cíli o této příhodě nemluvila, nechtěla kazit nadšení a radost nejen Vincenza Floria z nádherného závodu, jen později jí ostatní jezdci potvrdili, že oni žádné kameny na trati neviděli. Dal jí je někdo do cesty schválně? To už se nikdo nedoví.

Při návratu jí Praha ležela u nohou. Ještě ze Sicílie psala Čeňkovi, že to byla její závodní rozlučka, chtěla založit rodinu a podporovat při závodění manžela, který se chystal na svou velkou mezinárodní premiéru na Velké ceně Německa. Tam, kde Junková o rok dříve šokovala svět. Čeněk 15. července na Nürburgringu dostal smyk na rozměklém asfaltu a havárii nepřežil a od toho dne už Eliška Junková nikdy nezávodila.

V roce 1966 se na Targa Florio vrátila při 50. jízdě historických veteránů a udivilo ji, kolik lidí se na ni přišlo podívat. Sicilané na ni nezapomněli. „Ukázalo se, že vzpomínky na mne se tu staly jistou milou tradicí. Kdyby se mi nedostalo žádné jiné odměny za mé závodění, toto by mi stačilo, abych byl šťastna,“ přiznala.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž