Výzva evropského šampiona v závodě tahačů Lacka: druhé dítě, druhý titul

V nové sezoně bude pilot Adam Lacko řídit tahač i kočárek zároveň. „Ale rozhodně v trucku nezpomalím,“ slíbil čerstvě dvojnásobný otec na mosteckém autodromu, kde v úterý roudnická stáj Buggyra představila plány pro evropský šampionát 2018.

Lacko obhajuje zlato, které získal poprvé v kariéře. „Jeden titul, jedno dítě, teď mám druhé, tak snad bude i druhé zlato. A doufám, že už letos.“ Lackovi se před měsícem narodila dcerka, v Mostě s kočárkem drandil po depu, nechyběli ani žena se synkem. „Díky sponzorovi máme na celou sezonu půjčený karavan, takže budeme mít na závodech pohodlí,“ blaží ho.

Další novinky pro Lacka: pojede se zlatou mistrovskou helmou, místo tradičního startovního čísla 55 si jako úřadující mistr vzal jedničku, má i nového parťáka v Buggyře, britského jezdce Oly Janese, 29letého nováčka v evropském seriálu. Dosud závodil jen v Anglii.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

„Řešili jsme celou zimu, jestli si vybrat jedničku, na kterou mám nárok. Nakonec jsme se pro ni rozhodli, a to i z marketingového hlediska. Ještě jsem s ní nikdy nejel, zkusíme, jestli nám přinese štěstí,“ dumá Lacko; štěstí snad přinesou i střepy, ke kterým v úterý pomohl. Když při focení šampusem zkropil hostesky, upustily na cílovou rovinku skleničky.

Brit Janes si nástup do evropského truckového šampionátu užívá. „Někteří piloti byli moji hrdinové, když jsem je jako malý sledoval, a teď s nimi budu závodit. I Adam Lacko je velké jméno. Těším se, že mě spolupráce s ním posune dál,“ svěřil se druhý pilot Buggyry.

Šampionát má osm zastávek, zářijová bude tradičně v Mostě, startuje se koncem května v italském Misanu. Buggyra možná nasadí i třetí vůz, pro Lacka staví na sezonu 2019 zbrusu nový. Stihne-li ho včas, mohl by ho otestovat dvojnásobný šampion a nyní šéfkontruktér David Vršecký. Ten si zazávodí opět i v Číně, kde loni slavil titul.

Na vlastní kůži: V tahači jak míchané vajíčko

Evropský šampion v tahačích Adam Lacko si nasadil zlatou helmu, kterou dostal za mistrovský titul, připnul si bezpečnostní pás a pak sešlápl plyn. Zarazil jsem se do sedačky, jako kdyby startoval tryskáč.

Dřepím vedle evropského šampiona, oči navrch hlavy. Už kdysi mě v Mostě vezl jiný mistr starého kontinentu Gerd Körber, ale vzpomínky vybledly. Lacko mi je hned oživuje, získávají barevný, byť díky rychlosti trochu rozmazaný nádech.

Retardér v první zákrutě je velký adrenalin, ten po startu fanoušci magnetizují svým pohledem, a také z kabiny to je zážitek. Brzdy ostré tak, že nemít čtyřbodový pás, jsem rozpláclý na předním skle jako moucha. Jen zevnitř. Ubrzdit téměř pětiapůltunový kolos vypadá v buggyře jako hračka, ale pro auto to je fuška. Brzdy se žhaví až na 700 stupňů Celsia, musí se chladit vodou. I zrychlení je fascinující, tisíc koní dokáže zázraky. Co by za to dal můj táta-kamioňák, který se s nákladem rozjížděl s neskutečným funěním.

Lacko ani během jízd pro partnery nepolevuje. „Jedu na maximum,“ hlásil. Zatáčky vybírá milimetrově přesně, aby neztratil ani setinku, některé vezme přes obrubníky. Jsou hrubé, tahač skáče a rámus se násobí.

Je úterý, v Mostě se testuje a sešlo se 13 vozů. „Ještě jsem jich tolik nezažil, to je jako na závodech,“ odfouknul si Lacko. Aspoň mi dopřává pocítit, jak to vypadá během mistrovských bojů. Ladně předjíždí ostatní, a když míříme do depa, poslušně je pouští.

Řidič tahače se startovním číslem 1 je vážně mistr svého řemesla. Je se svým vozem srostlý. Dovolí si i lehký smyk, v rychlosti 160 kilometrů za hodinu mačká čudlíky, mluví do vysílačky jakoby nic.

Tři kola jsou za námi a kolotoč končí.

Je vlastně chyba, že má roudnická Buggyra tak výborný catering, guláš v žaludku hlásí neposlušnost. Je mi šoufl. Po Lackově show jsou ze mě, tedy z Bílka, tak trochu míchaná vajíčka.
                                                                                             Petr Bílek