Nedostal ji. Skáče dál a je v pohodě. Je mu dvaatřicet. Na jaře se po tvrdém dopadu ve Finsku ocitl na chvíli v říši duchů. "Ale beru to jako výhru. Kdybych se nedostal do nemocnice, neobjevili by mi výrůstek na páteři. A on se mohl seknout do míchy a já bych skončil na vozíku," říká.
Ani tíže obhajoby olympijského zlata na vás neleží?
Vůbec. Na to já nehraju. Připadá mi až hloupé, k jakým pocitům se mě někteří lidé snaží dostat. Olympiáda je jeden závod. Jako každý jiný svěťák, kde se potká celá špička.
Ale lidé, kteří vás velebili jako krále, chtějí slyšet: Jedu zase pro zlato!
Nemůžu si to na sebe nakládat. Jsem vděčný lidem, kteří mi fandí, protože skáču. Ale radši nebudu mít žádné fanoušky než ty hospodské. Co vás po vítězství vynesou a po prohře zatratí.
Do Turína však nemíříte jen sám za sebe, také za mocný lyžařský tým, který loni sbíral po světě medaile.
Jistě, je lepší patřit do party. Ale na velkých závodech se ti nejlepší stejně uzavřou do svého světa. Já chci zůstat pozitivní, proto vyžaduju od svého okolí pozitivní zprávy. Nechci si dělat stresy z porážek jiných.
Z hvězdného kolotoče jste se lehce uklidil do ústraní. Máte víc klidu, přitom sponzorské kontrakty zůstaly. Prožíváte ideální období?
Za deset let jsem neměl špatné období. Dělám si svoje a vždycky byly okolo nějaké tlaky. Kdysi dávno mi na mistráku jeden trenér říkal: Když to skočíš, budeš mít sponzory. Já byl někde okolo patnáctého místa a stejně jsem to podělal. Uvědomil jsem si, že to takhle nejde. Nechci být jako Anna Kurnikovová (mocně vydělávající tenistka, která nevyhrála jediný světový turnaj, pozn. red.). Ctím posloupnost. Nejdřív výkon, pak odměna.
Změnilo se něco po zranění na březnovém světovém šampionátu, po němž vám zpevnili páteř nadosmrti titanovou destičkou?
Myslíte, jestli pípám v rámech na letištích? (úsměv) Moc ne. Jak jsem měl dlouho korzet, zužují se mi trapézové svaly a od toho mi trochu střílí rameno. Zdravý jsem na pětaosmdesát procent. To je docela dobré. Vrcholový sportovec není nikdy na sto. Záleží spíš, jak dalece ho potíže omezují.
Využil jste nebývale dlouhé volno?
Musel jsem. Ale tři měsíce jsem byl omezený, léčil se, rehabilitoval. Míval jsem vždycky jen klidné jaro, teď jsem mohl s rodinou ještě v červnu do Chorvatska k moři. A pak už jsem začal pomalu trénovat, v menších objemech.
Kolik máte letních skoků?
Možná polovinu proti minulým letům. Neměl jsem sílu, abych je zvládl. Dřív jsem jich skočil třeba dvacet za den. Teď jsem už osmý docela cítil. Budu rád, když se před zimou dostanu do kondice.
Stihnete to? Budí to ve vás obavy o výsledky, o formu?
To ne, protože nedostatečné počty se neprojevily na kvalitě.
Takže už jste nad vodou zkusil Ledový dech, tři salta s pěti vruty v kombinaci 1-3-1?
To ne. Neudržím ruce u těla a nohy u sebe. Schází fyzička.
Sledujete soupeře? Viděl jste už vůbec Petersonův skok z mistrovství světa v Ruce, kde vám sebral závodní premiéru Ledového dechu?
Při závodě tam dal dokonce vrutů šest! Ale nezvládl je, byl v nich úplně ztracenej. V tom tréninku pět vrutů relativně skočil, i když dole poztrácel lyže. Ale o tom náš sport není. Ty vruty od sebe musíte oddělit. Pořád mám motivaci ukázat Ledový dech. Pořádně, otevřít se. Jen nevím, jestli na to budu mít sílu letos. Vítězný skok ze Salt Lake 2-2-1 zvládnu vždycky. To je minimum, co chci v Turíně ukázat.
Přiznejte, nebál jste se ani trochu při prvním skoku po zranění? Z věže jste se nespustil 107 dní...
Nepřemýšlel jsem o něčem takovém. Obavy přišly až po skoku. Změnilo se něco? ptal jsem se sám sebe. Nic jsem necítil. Pak jsem pořádně studoval video. A u čtyř vrutů si všiml, že roztahuju ruce i nohy. To se mi nikdy nestávalo. Byl jsem hotovej. Co to dělám, proboha? Trenér mi to pak vysvětlil: Posunuly se ti svaly, ochabl jsi.
Bolelo to?
Ne. Loni jsem cítil záda, teď nic.
Těšil jste se?
Moc. Ta pauza byla strašně dlouhá. Měl jsem superpocit, když se mi bez problémů povedl první troják.
Nezabrzdilo vás, myslím psychicky, ani nebezpečné zranění, které v létě utrpěl jeden z návštěvníků vašeho Akrobat parku ve Štítech?
Každý si musí uvědomit, že na náročné věci musí být připravený. Holt dělat to, na co má. Byl to zkušený, sedmadvacetiletý kluk, snowboardista. Momentální nepozornost při saltu dozadu. Už je v pořádku.
Stále jste neskákal na sněhu. Kam na něj zamíříte?
Zrovna jedu s Eurotýmem do Švýcarska, ale ještě na vodu. Kluci už byli minule plní síly a já je doháněl. Ale hodilo mě to o kus dál. A sníh? Hledáme. Vypadá to na Ruku.
Cože? Osudové místo?
No jo, snad to zvládnem.
Kde zahájíte naostro sezonu, nevíte. Plánujete dál? Půlrok a dost?
Nevím, co bude. Uvidím, jak bude tělo reagovat na zátěž, teprve potom se rozhodnu. Svazovalo by mě udělat rozhodnutí předem.
 Aleš Valenta nad krkonšskými kopci při závodech ve Špindlerově Mlýně. |
