Tady jsem doma já! Běžec na lyžích Václav Sedláček vyhrál Jesenickou 70, podařilo se mu to potřetí v řadě, přičemž letos si toho obzvlášť cení. „Byl to pro mě jeden z nejtěžších závodů v životě, protože se přes noc strašně oteplilo a neskutečně to nejelo,“ přiznává rýmařovský rodák.
Historie Jesenické 70 se začala psát v roce 1966, ovšem na konci 80. let se v tichosti vytratila a obnovili ji až před pěti lety pořadatelé z XC Sport Karlov. Letos se tedy jel jubilejní 30. ročník závodu, jenž si v náročnosti nezadá ani s těmi nejznámějšími světovými laufy včetně 90kilometrového Vasova běhu.
„Profily ve Skandinávii, ale i v Itálii jsou na laufy spíš rovinatější. Marcialonga v Itálii má 70 kilometrů, ale letos jsme ji ujeli pod tři hodiny. V Jeseníkách sice není taková konkurence, ale ty hory jsou drsné, vždyť letos jsem naměřil převýšení 1 870 metrů,“ srovnává Sedláček závodící za Silvini Madshus Team.
Letos jste strávil na trati bezmála pět hodin. Jaký úsek byl nejtěžší?
Původně jsem plánoval, že to bude rychlé a pojedu soupaž až do cíle někde kolem tří a půl hodin. Ale ze sněhu byla taková vata, že z kopce, kde jezdíme šedesát sedmdesát za hodinu, jsme píchali hůlkami jak blázni a nejelo to. Když jsem se podíval v půlce na hodinky a uviděl, že jedeme už dvě a půl hodiny, bylo to hodně drsné. Nejtěžší pro mě bylo už stoupání za startem na hřeben, Ovčárnu a Červenohorské sedlo. Pak už jsem domazal a bylo to jakž takž.
Vyhrál jste potřetí v řadě. Stává se z vás specialista?
Je pravda, že tam není nikdy taková konkurence jako na ostatních závodech - například v rámci SkiTour nebo jako na Jizerské padesátce. Je v termínu po Vasově běhu a před Birkenbaierem v Norsku, takže se všichni připravují na tyto závody a do Jeseníků míří spíše moravská elita a lidé z okolí. Proto je to pro mě jednodušší. Ale jsou tu borci jako pan Břinčil, který Jesenickou 70 vyhrál čtrnáctkrát.
Těžíte z dokonalé znalosti trati?
Určitě. Na každém závodě je dobré si trať projet a to v Jeseníkách nemusím. Vím, kde mě čeká výjezd a kde si naopak odpočinu. A i když jsem Jizerskou padesátku jel už pětkrát, pořád to tam neznám, zato v Jeseníkách každý kámen. Je to pro mě mnohem jednodušší.
Letos se startovalo na stadionu v Nové Vsi nedaleko Rýmařova. Tam jste s lyžováním začínal?
Mám tam natrénováno hodně, dokonce týden předtím jsem tam jel nějaké místní předháňky, takže Novou Ves důvěrně znám. A i z Rýmařova se tam dá rychle dojet, mám to úplně u nosu. Ale s lyžováním jsem začínal v Rýmařově na našich tratích a na našich loukách. Na Nové Vsi jezdím závody a občas nějaký trénink.
Jesenická sedmdesátka* První ročník se uskutečnil v roce 1966, za vznikem Jesenické 70 stáli lidé kolem tehdejšího chataře na Vřesové studánce Zdeňka Zerzáně, pozdějšího dlouholetého náčelníka Horské služby Jeseníky. * Závod se konal vždy první neděli v březnu a na start se pravidelně stavělo několik stovek závodníků. Ti se museli vypořádat nejen s drsnou přírodou Jeseníků, náročností trati, ale mnohdy taky strojově neupravenou stopou. Navíc s lyžařským materiálem odpovídajícím době. * Čtrnáctkrát vyhrál Jesenickou 70 pan Josef Břinčil, který ji absolvoval celkem dvacetkrát. * V roce 1988 se uskutečnil nadlouho poslední ročník, mezi lyžařské maratony se vrátil v roce 2013, kdy ho obnovili pořadatelé z XC Sport Karlov. Jde o nejtěžší lyžařský maraton v ČR - ojedinělý délkou, převýšením i drsnými klimatickými podmínkami na hřebenu Jeseníků. * V duchu návratu k tradici jsou na trati úseky, které nebývají upraveny strojově, ale pouze ušlapáním, a to z důvodů ochrany přírody. |
Jesenická 70 byla obnovena v roce 2013, po čtvrtstoletí. Ve staré éře na ní závodil i váš táta. Jak na ni vzpomíná?
Dokonce máme rodinnou historku o zlomené lyži. Jel na nějakém druhém třetím místě, když zlomil lyži, a snad dvacet kilometrů jel až do cíle i s ní. A přesto skončil kolem pátého místa. Po obnovení závodu je to trochu nostalgie a letos tátu mrzelo, že tam nemohl být, protože jel s mladšími dorostenci na závody. Řešili jsme spolu mázu a na minulé Jesenické sedmdesátce mě občerstvoval i mazal. Sám chtěl jet zkrácenou trať na čtyřicet kilometrů. Ale aspoň jsem tu měl manželku, která byla na čtyřicítce druhá.
U vás jsou asi všichni lyžaři…
Je to taková rodinná tradice. Od dědů z obou stran i babiček přes rodiče a manželku, je to takový náš Sedláčkovský sport.
Ve světě jsou podobné závody výzvou pro tisíce lidí, na Jesenické 70 vás letos dojelo do cíle osmdesát. Proč to tak je?
Například Jizerka už má obrovské jméno, Morava je slabší a Čechům se sem moc jezdit nechce. Je to i datumem, kdy lidé spíš trénují na jiné závody. A také náročností. Jizerka má sice padesát kilometrů, také je těžká, ale nejsou tam takové kopce jako u nás. Vůbec se to nedá srovnat a tím, že je to ještě o dvacet kilometrů delší, tak už je každý kilometr znát. Je to z osmi set do čtrnácti set, pak spadnete na sedlo do tisíce - a zpátky to samé. Po rovině téměř nejedete. Já se lidem ani nedivím, že to nechtějí jezdit, je to spíše pro drsňáky.
Pravidelně se objevujete i na závodech evropské maratonské série Ski Classics. Letos jste byl 41. na populárním italském laufu Marcialonga. Životní výsledek?
Hodně jsem se letos připravoval na švýcarskou Diagonelu, ale bohužel po pěti kilometrech mi zlomili hůlku a tím to skončilo, jel jsem sám. Sice jsem dojel devětatřicátý, ale není tam ta největší konkurence. Marcialonga s Vasovým během jsou dva nejprestižnější závody Ski Classics, a tam když jste kolem čtyřicítky, má to větší váhu. Na Marcialonze se mi to povedlo, podmínky byly skvělé, byl jsem i na čele a vydržel jsem s nimi tři čtvrtě závodu. Byl to pro mě letos top výsledek.
Co je váš lyžařský sen?
Hlavně aby to bavilo mé děti a lyžovaly taky. A také bych chtěl někdy skončit do třicítky v závodě Ski Classics. Doufal jsem, že to bude letos na Jizerské padesátce, ale tam mi podmínky podrazily nohy, protože najednou napadl sníh, který hodně brzdil a já jsem na něj neměl úplně lyže. V tom je lyžování specifické, že jakmile vám to nejede, můžete dělat, co chcete, ale nebude to dobré. Doufám, že příští rok to vyjde.
Jak moc vám sportování komplikuje, že jste amatér trénující po práci?
Je to obrovsky náročné, jít ve 4.30 ráno na lyže a pak na dvanáctku do práce na záchranku, a když se jezdí hodně, tak přijdu večer úplně hotovej. A nebo jdu trénovat až po práci, takže pomůžu uspat děti a od osmi večer do desíti jdu trénovat. Ale zase mě to motivuje využít čas co nejvíc.
Je pravda, že v rámci tréninku jezdíte z Rýmařova do práce v Bruntále na kolečkových lyžích?
Je to můj trénink po většinu roku. Do Bruntálu mám cesty různé délky a rozhoduju se podle chuti. Ta nejkratší má pětadvacet kilometrů, ale když chci, může to být i padesát. Vstanu brzo, nebo ještě víc brzo, a jedu na kolečkových lyžích do práce. A jakmile tam skončím, jedu zase zpět, to je taková moje psychoterapie. Většinou mi stačí třicet ráno tam a třicet večer zpátky.
Nikdy jste se nechtěl závoděním živit?
Do osmnácti devatenácti let jsme si s klukama naivně mysleli, že se dostaneme do reprezentace a bude to náš život. Ale přece jen jsem člověk, který racionálně uvažuje, a když vidíte, že ti nejlepší jsou někde jinde, tak ne že bych to nechtěl, ale není to zkrátka všechno. Upřednostnil jsem školu a stal se ze mě záchranář, kterého baví lyžovat. (smích)
Je vám jedenatřicet, dorůstáte do nejlepšího věku pro maratony. Vrchol výkonnosti teprve přijde?
Letos jsem po letech přešel na trochu jiný způsob tréninku. Vím, že časově na tom nejsem dobře a místo dvou a půl hodiny bych tam měl strávit tři nebo čtyři, ale to nepřipadá v úvahu. Raději budu doma s dětmi. Věřím, že příští rok to posunu dál, jde vidět, že vývoj soupaže pokračuje a obrovsky jsem se posunul. Vím, že mě to bude bavit dál a také už začínáme jezdit i s manželkou, protože syn už není takové mimino. Závody tedy už máme jako rodinnou dovolenou a chceme, aby naše děti měly vzory.
Sedláčkovi chystají další generaci závodníků pro Jesenickou 70?
Přesně tak.
