„Bohužel jsem se kvůli nemoci na lyže dostala jen jednou, takže bych si závodit ani netroufla,“ vysvětluje bývalá dlouholetá česká reprezentantka v běhu na lyžích, před necelými osmi lety pátá žena olympijského závodu na 15 kilometrů v Soči a poté úspěšná atletka, bronzová z maratonského běhu na mistrovství Evropy v Berlíně.
K systematičtějšímu návratu na lyže po letech, v nichž ji v atletické zimě doprovázely jen velmi zřídka, se rozhodla na podzim. Od té chvíle mimo jiné řeší, jak lyžařský trénink přizpůsobit i tomu, že se během atletické kariéry s manželem přestěhovali z Trutnova do Hradce Králové a na lyže to tak má přece jen dál.
Právě letos by se vám blízkost Krkonoš hodila, takhle příhodné podmínky na začátku zimy na českých horách už dlouho nepanovaly.
Souhlasím, ale ono se to trochu zamotalo. Nejprve jsme na podzim skoro měsíc v Trutnově opravdu byli s celou rodinou, nakvartýrovali jsme se k našim, protože manžel měl problémy se zády a tohle pro nás bylo jednodušší. Na lyže to ale nebylo, tak jsem trénovala ruce na trenažéru.
V posledních dnech už se na sněhu jezdit dá, stihla jste něco?
Právě že jen ten jeden zmíněný trénink na Černé hoře a pak už nic. Protože jsem onemocněla. A aby toho nebylo málo, onemocněla i malá Adélka, takže teď jsme zase v Hradci. Ale snad to bude všechno zase v pořádku, už tak to bylo na podzim dost komplikované.
Tréninkově asi nic moc?
Bohužel. Třeba od konce října jsme měli tři týdny na soustředění v Livignu, ale nic z toho nebylo.
Nejbližší výhled?
Máme naplánované soustředění na Zadově, kam se chystáme odjet po vánočních svátcích a být tam do 4. ledna, hned poté odjet do Itálie na první závody.
Váš návrat k lyžařským závodům přišel poměrně nečekaně, jak to celé vzniklo?
Čistě náhodně. Po olympijských hrách jsem se dávala dohromady ze zranění a stále jsem nemohla běhat. Proto mi byly doporučeny kolečkové lyže, na které jsem vyrazila trénovat na Černou horu. Právě ve chvíli, kdy se tam připravovaly závody. Nechala jsem se přemluvit až ráno před závodem a nahoru jsem dojela třetí. Přitom jsem od nepovedeného startu na olympiádě dva měsíce nic nedělala, takže moc nechápu, jak se mi to na Černé hoře takhle povedlo.
Po tomto závodě přišla nabídka od Marka Pazderského, šéfa Systém Silvini Teamu, který se specializuje na dálkové běhy na lyžích. Jak jste ji přijala?
Jsem ráda, že mě oslovil, protože se ráda vrátím do závodního módu, který mi chybí. Je to svým způsobem závislost. Stát na startu velkého závodu je pro mě radost.
Závody to budou opravdu velké, byť ten první vám o víkendu uteče. Co máte v plánu dál?
Začátkem ledna dva v Itálii, poté švýcarskou La Diagonelu a na závěr tohoto krátkého lyžařského programu před polovinou února Jizerskou padesátku.
Dálkové běhy se přece jen liší od závodů, které jste na lyžích jezdila před lety, většinou se jezdí na ruce náročná soupaž. Jak na to budete připravena?
Pravdou je, že sedm let moje ruce nic nedělaly, takže to bude náročné. Jak už jsem říkala, trénovala jsem na podzim na trenažéru, pak jsem si dala jeden trénink soupaží, a byla celá bolavá. Doufám ale, že si tělo zvykne rychle.
Jak nabídka na závodně lyžařskou výplň letošní zimy zapadla do vašich původních plánů?
Přišlo to vlastně vhod. Běhání mám ještě omezené, otřesy svalům nedělají dobře. A lyžování mi bylo doporučeno, abych byla na sezonu připravená. Takže jsem zimu na lyžích trávit chtěla. Navíc když k tomu přišla možnost zajet takové závody včetně slavné Jizerské padesátky. Tak proč ne?
Eva Vrabcová-Nývltová (vlevo) ve skiatlonu na MS ve Falunu.
Prý z toho měl zvláštní radost váš otec.
Tak nějak to je. On totiž byl kdysi na Jizerské padesátce třetí a občas mě tím popichoval. Pro mě to ale bude hlavně radost stát na startu takto velkého závodu, který pojedu vlastně jako hobík. Na druhé straně ještě mám skoro dva měsíce se na něj připravit.
Po Jizerské padesátce se vrátíte k atletice?
Ráda bych. Věřím, že už mě zdraví nebude v běhu omezovat a že budu moci znovu začít trénovat.
Jaké budou atletické plány Evy Vrabcové Nývltové pro rok 2022?
Vůbec žádné. Hlavně chci být opatrná. Před Tokiem jsem asi začala po porodu trénovat brzy a něco podobného už zažít nechci. Proto to mám nyní nastavené tak, že pokud příští rok nebudu moci závodit, nebude mi to vadit, protože můj výhled směřuje trochu někam jinam.
Prý to je olympiáda v Paříži v roce 2024 a maratonský závod na ní.
Souhlasí to, proto chci tělo příští rok trochu pošetřit, času bude ještě dost. Co bude do té doby, bude okrajové.
