"Ten letošní byl nejvíc nečekaný a asi i nejvíc vydřený. Celou sezonu nám nikdo nevěřil. Nehrály jsme v základní části tak, aby si někdo mohl říct, že Veselí jde na mistra. O to víc jsme si to užily," těší rodačku z Kunovic, že s děvčaty dokázala vyhrát dvě pětizápasové série.
Jak to, že jste vyhrály zrovna vy a ne Zlín ani Slavia?
Zlín i Slavia mají velký počet hráček. V babském kolektivu jsou vždycky nějaké rozbroje a my jsme věděly, že si je nemůžeme dovolit, protože nás je málo. Byly jsme super parta, nikdo nešel proti nikomu. Celou sezonu i play-off jsme zvládly v sedmi osmi lidech. Musely jsme držet spolu. Když jedna udělala chybu, byly další dvě nachystané ji napravit.
Deset zápasů v play-off jste odehrály během 26 dní. Věřily jste, že něco takového můžete dokázat, a úspěšně?
Moc jsme v to nedoufaly, protože v základní části jsme měly ještě dohrávky a hrály středa - sobota. Druhý zápas jsme vždycky nezvládly. Asi proto, že bylo málo času na regeneraci. Ale teď to šlo samo. Nedokážeme si to vysvětlit, ani jsme nebyly nějak extra unavené a zvládly jsme vždycky i pátý zápas ve středu a rozhodně jsme ho nehrály z posledních sil.
Hraje v tom nějakou roli adrenalin, který z vás dostanou skvělí fanoušci hlavně ve veselské hale?
Je to určitě pomoc, hodně to díky nim prožíváme. Víme, že jsou s námi, jezdili i ven. Na konci sezony jsme se ale nějak vyburcovaly. Řekly jsme si, že mistra vyhrajeme, a ono to prostě šlo. Ostatní týmy už nehrály tak dobře. V sezoně jsme neodehrály některé zápasy podle našich představ a chtěly jsme to asi našemu vedení a trenérovi nějak vrátit.
Znamená to, že jste si před play-off neřekly, že uvidíte, co dokážete, ale šly jste natvrdo za titulem?
Když jsme prohrávaly 0:2 se Zlínem, nastal zlom. Cítily jsme se ublížené, že jsme neměly prohrávat, a rozhodly jsme se, že nedáme nikomu nic zadarmo a uvidíme, jak to skončí. Každý zápas jsme šly naplno a vyšlo to. Na trénincích jsme makaly bez jakýchkoliv úlev.
Jakou roli hrálo v těchto chvílích zkušené trio vy, Lenka Černá a Jarmila Kočí?
Všechny nás ty první dva zápasy se Zlínem mrzely a byly jsme tam od toho, abychom na sobě nedaly znát, že jsme nervózní. Mladé hráčky to nesly špatně, byly nervóznější, ale my na place, Lenka v bráně a Darina Zvoničová na střídačce to korigovaly a mladé si asi říkaly, že když staré nejsou nervózní, nemusíme být ani my. Fungovalo to.
Leckdo si myslel a říkal, že vám dojdou síly. Byla to také jedna z motivací? Celou sezonu slyšíme tyhle věty. Házená je sice o fyzičce, ale když je hráč trénovaný, a my jsme hodně, tak to v sobě má a má zkušenosti. Nás mrzelo, že jsme vedené jako starý mančaft, ale v poli jsme akorát dvě starší. Jinak jsou tu mladé holky. Nevěděly jsme, proč to někdo říká, a ve Zlíně už po nás s Jarkou dokonce škaredě pokřikovali. Dělaly jsme si z toho srandu, i když nás to mrzelo. Hlavně však vyburcovalo. Sezona nám vyšla a tyhle blbé kecy jsme vyvrátily.
Vy jste navíc překonala klubový střelecký rekord.
To bylo i tím, že mě trenér dával na sedmimetrové hody, které moc nemiluji. Hrály jsme jako kolektiv a pořád byl někdo, kdo dokázal tým potáhnout. Tenhle rekord nepatří Flekové, ale celému družstvu.
Oba protivníci se před play-off posílili hráčkami z Poruby. Měli z vás obavy?
Nevím, jestli se nás báli. Povídalo se, že jim chtěli dát šanci zahrát si play-off. Hrbková a Tomečková ho ale hrávaly v Olomouci. Tyhle věci by se neměly dít na konci sezony, ne že se na play-off udělají jiné týmy. Veselí také kdysi usilovalo o Salčákovou, ale tehdy se nehrálo o umístění jako letos. Družstvo, které se neposílí, pak zůstává v nevýhodě.
Reprezentaci čeká baráž o mistrovství světa. Jste mistryně a v národním týmu nemáte ani jednu hráčku. Není to zvláštní?
To už je úsměvné a řeší se to dlouho. Když tam holky z Veselí nechtějí, tak nechtějí. Je nám to jedno, ale je to škoda. Nejde o mě, ale třeba Terezku Chmelařovou. Je neskutečný dříč a skvělá kolektivní hráčka, která by tam určitě měla být. Nemá cenu to rozebírat. Já holkám přeju, protože česká házená by měla zase zažít nějaký postup, ať tam hraje, kdo chce.
Skončila jste někdy oficiálně s reprezentací, nebo to samo vyplynulo?
Nijak oficiálně jsem nekončila. Asi to pojali tak, že máme rodiny a malé děti a já se jich nechtěla vzdát kvůli soustředění. Za pana Krejčíře jsem si je brávala, bylo to super a nikdo s tím neměl problémy. Každý trenér by měl pochopit, že když jsem kojila Matýska, že od něj nemůžu odjet. Ale oni to brali tak, že děti na reprezentaci nepatří, a tím mi asi ukončili kariéru.
Přitom u žen se dá očekávat, že je to jiné než u mužů...
Jistě, každá ženská je i matka, když má dítě. Potřebuje být s ním. Pro mě je horší, že už nemáme babičky. S manželem jsme vázáni sami na sebe a s hlídáním nám nikdo nepomůže. Trenérům jsem to vysvětlila, manžel nemůže být s dětmi dva týdny doma a nevydělávat. Neposkytli mi možnost jako pan Krejčíř. Přitom se to může stát kterékoliv hráčce. Už nejsou nejmladší, budou chtít mít rodiny. Přijde mi, že se hráčkám vnucuje, že buď budou reprezentantky, nebo matky.
Dvakrát už jste kvůli dětem kariéru přerušila. Kde berete chuť hrát pořád dál?
Člověk pořád tíhne ke sportu a jen tak s ním nepřestane. Mám doma tři děti, protože jedno jsem ještě vyvdala. Takže máte strašnou chuť vypadnout v šest večer na trénink. Doma je spousta práce a starostí, takže já se balím a jedu si na trénink odpočinout a nechávám to na manželovi.
