Na sportovní svátek do Ria žádný český kolektivní celek nepronikl, přesto se dva muži z Brna přímo účastnili házenkářských soubojů o medaile.
„Olympiáda pro nás byla určitě úspěšná,“ oznamuje Jiří Novotný.
Asi tušíte, že spolu s kolegou Václavem Horáčkem nemají na starost metání míčů do branky. Jejich úkolem je, aby klání urostlých hromotluků proběhla fér.
Novotný s Horáčkem jsou špičkoví světoví sudí – olympiáda pro ně byla už devátým velkým turnajem. O jejich kreditu svědčí, že po loňském finále mistrovství světa soudcovali v Riu mimo jiné semifinále a duel o bronz.
„Pískat dvakrát po sobě v takové fázi turnaje je hodně nezvyklé,“ podotýká 36letý Novotný, který s o dva roky starším kolegou na hřišti krotí často stokilové pořízky.
Sportovci své výkony hodnotí. Dělají to také rozhodčí?
Samozřejmě jsme v první řadě hodnoceni jinými, na základě toho jsme nominováni k dalším zápasům. Ale hodnotíme se i sami, protože je potřebná sebereflexe. Kdybychom ji neměli, tak se asi nedostaneme tak vysoko.
Je pro vás věcí prestiže pískat duely o medaile?
Děláme to proto, abychom si zapískali ty největší zápasy, to určitě. Trošku nás mrzí, že jsme nepískali finále, protože už dostat se na olympiádu je strašně těžké. A když už tam člověk je, tak by si finále rád písknul. Na druhou stranu je člověk spokojený, když turnajem projde tak, že se o něm spíš neví, než ví. Pokud je to možné, tak by rozhodčí měl zůstat trochu v ústraní.
Zvládnete si užít i mimořádné házenkářské okamžiky?
Jsou momenty, které člověk nezapomene. Což byl třeba vyrovnávací gól polského křídelníka, který dvě vteřiny před koncem semifinále podstřelem mezi dvěma hráči zachránil prodloužení. Trefil takovou šibenici, že i Dánové přišli a říkali, že takový gól ještě neviděli. Takové momenty si člověk užívá, ale jinak převládá zodpovědnost, protože rozhodčí – zvlášť v házené – má zápas hrozně moc ve svých rukou.
Nebyl jste naštvaný, že jste musel navíc pískat prodloužení?
Když s tím nemáte nic společného, tak ne. Horší to je, když je nějaký kritický moment na konci, všichni chtějí rozhodnutí na svou stranu, jsou tam emoce a dohady. Když to dopadne tak, že si to hráči rozhodnou sami, tak je to naprosto ideální.
Inspirace pro fotbal?Házená nedávno zavedla pět výrazných změn pravidel. A to o ošetřování hráčů by mohlo posloužit jako návod i pro fotbal, který se simulanty schválně natahujícími čas rovněž zápolí. V házené rozhodli, že když se kvůli zraněnému hráči a jeho následnému ošetření přeruší hra, nesmí pak při následných třech útocích svého týmu na hřiště, což může znamenat i několikaminutovou absenci. Výjimkou je zranění po potrestaných faulech. Efekt se dostavil okamžitě. „Funguje to naprosto znamenitě. V průměru je jedno ošetření za zápas, zatímco dřív jich bylo klidně i dvacet. Dokonce se o toto pravidlo údajně zajímá i FIFA,“ sděluje špičkový světový sudí Jiří Novotný. |
Jak těžké je ustát hráčské emoce? Zvlášť na olympiádě, která je vrcholem čtyřletého období...
Myslím, že emoce nejsou na olympiádě takové. Hráči vědí, že i rozhodčí mají těžké se tam dostat. A možná je to i tím, že pod těmi olympijskými kruhy se k sobě chovají o trochu líp. Přijde mi, že je tam respekt, který ty emoce trochu brzdí.
Jak se světovými hráči vycházíte?
Velmi dobře se známe a máme oboustranný respekt. Nejdůležitější je, že rozhodčí vůči hráčům nesmí cítit nadřazenost. Pak hráči respektují rozhodčího taky, což pomáhá k uklidnění emocí. Vědí, že rozhodčí nedělají chyby úmyslně, spíš přijdou a nechají si něco vysvětlit. A člověk jim může i říct, že spornou situaci prostě neviděl, a oni to vezmou.
Vážně hráčům řeknete: pardon, ale danou situaci jsem neviděl?
Ano. Ale řekl bych, že nanejvýš jednou za zápas, víckrát by to působilo špatně.
Zdá se mi, že házenkáři nejsou tak uhádaní a uplakaní jako třeba fotbalisté. Cítíte to podobně?
Házená je plně kontaktní sport. Ne že by fotbal kontaktní nebyl, ale v házené je kontakt v každém momentu hry, takže na to jsou zvyklí. A nečisté kontakty jsou odsuzované i v rámci hráčské obce. Všichni vědí, že se házenou živí, a když nějaký faul vyřadí hráče na půl roku ze hry, tak to ostatní dají viníkovi pocítit, protože to se prostě nedělá. Víceméně se respektují vzájemně.
Studujete hráče, které máte pískat, na videu?
My už je známe. Navíc si myslím, že sledování videa by mohlo vést k tomu, že na někoho budete přísnější, protože víte, že by mohl něco udělat. Přitom člověk by měl trestat, až když se něco stane, ne na základě předsudků. Aspoň to takhle řešíme s kolegou.
Kromě mužských zápasů jste pískali také úvodní zápas ženského turnaje. Jaká je to pocta?
Zahajovací utkání je důležité, protože všichni čekají, co přijde za nové trendy, jak to rozhodčí uchopí. Před touhle olympiádou se navíc dost zásadně měnila pravidla, takže všichni čekali, jak to bude probíhat.
Je velký rozdíl pískat ženy?
Ženská házená se té mužské přibližuje, je čím dál tvrdší a fyzičtější, ale pořád je jiná. Tím, že tam není takový počet střel z dálky, se musejí hráčky probojovávat na brankoviště a je tam víc kontaktů, tahání a strkání.
Jak vůbec vypadá život rozhodčího na olympiádě? Na rozdíl od sportovců jste mimo vesnici.
Do olympijské vesnice ani nemáme přístup. Letos jsem se o to zajímal, že bych se tam aspoň podíval, ale bylo mi řečeno, že tam může člověk jenom na pozvání a s akreditací, která se vyřizuje 24 hodin. Ta procedura byla tak dlouhá, že jsme se tam nevydali.
Jaký jste tedy měli režim?
Začíná se tři dny před olympiádou seminářem, pak je turnaj. V Londýně museli být všichni rozhodčí první dva dny v hale na všech zápasech, což teď naštěstí neplatilo. Byli jsme na Copacabaně i u sochy Ježíše, a i když tam bylo neuvěřitelně moc lidí, tak výhled byl fenomenální. Taky jsme mnohokrát navštívili tenisové zápasy Čechů a moc si užili fandění našim olympionikům.
Loni jste na mistrovství světa pískali finále, do kterého prošel Katar – a hodně se probíralo, že mu pomáhali rozhodčí. Čelili jste tehdy většímu tlaku než jindy?
Určitě, hlavně byl tlak vyvíjený médii. Jak šel Katar dál a dál, psalo se, že postupuje nezaslouženě. Pro nás pak bylo nejdůležitější odpískat finále tak, abychom Kataru neublížili, protože to nebyl náš úkol. Úkolem bylo, aby vyhrál ten, kdo měl vyhrát, a tím pádem odpískat zápas férově. Rozhodčí se nesmí nechat ovlivnit předchozími zápasy a snažit se je vyvážit. Ale celkově taky potřebujeme štěstí.
Jak jste se vůbec k pískání dostal?
S kolegou jsme oba hráli házenou a v patnácti jsme zároveň začali pískat. V té době jsem hrál první ligu dorostu a měl jsem přejít do třetí ligy mužů, což mě tolik nelákalo, tak jsem se začal věnovat pískání. I proto, že jsem cítil, že bych se mohl dostat výš, což se velmi rychle podařilo. Už ve dvaceti nás poslali do tehdejší interligy.
Jak jste si v takovém věku budoval respekt u starších hráčů?
To bylo samozřejmě těžké, na druhou stranu jsme se snažili to dělat, jak nejlépe to šlo. Bylo také vnímáno pozitivně, že přišli dva mladí neokoukaní rozhodčí, kteří se snaží, místo někoho, kdo tam působil už patnáct let. A hlavně jsme za sebou neměli žádné vztahy z minulosti.
V Česku rozhodujete zápasy mužů i žen, v zahraničí kromě velkých turnajů také Ligu mistrů. Kde se vám píská líp?
Nás to především baví, jinak bychom museli skončit úplně. Každé má něco do sebe. V zahraničí je to víc profi, u nás je to víc rodinné.
V Evropě i Česku jste si vybudovali mimořádný respekt. Máte rádi také publicitu?
Spíš ne. Mnohdy se stává, že hlasatelé třeba oznámí, že jsme pískali finále mistrovství světa, a hala zatleská, což je hezké. Ale pak se v první minutě něco stane, vy to nepísknete a lidi si začnou říkat, co jsme na tom mistrovství světa dělali.
Fandíte českým házenkářům?
Když hraje naše reprezentace třeba v Brně, tak jdeme fandit, protože to máme rádi. Ale bohužel nyní naše generace není tak silná, aby se probojovala na všechny turnaje. Což je pro nás jako rozhodčí na druhou stranu dobře, protože jsme neutrální a můžeme pískat jakýkoliv zápas.
Co české házené chybí?
Zjednodušeně řečeno peníze, od čehož se odvíjí úplně všechno. Mladí hráči odcházejí do třetí nebo čtvrté bundesligy, kde jsou lepší finanční podmínky než u nás v extralize, ale kvalita tomu neodpovídá. A navíc je to také generační otázka – nemáme teď takové hráče jako dřív.
