"Tahle porážka bolí hodně, protože jsme celý zápas vyhrávaly. Nevím, jestli usnu," stýskala si pětatřicetiletá slovenská spojka. "Škoda, makaly jsme, snažily se, hrály kolektivně, jenže jsme neměly sportovní štěstí."
Ale jenom o něm to nebylo, že?
Ve druhém poločase jsme v obraně polevily. Dělaly jsme chyby, po kterých jsme dostávaly lehké góly z pivota a z protiútoků.
Ještě tři minuty před koncem jste vedly 28:26. Co se pak stalo?
Problém byl, že mě v závěru začaly bránit osobně. Spojky se nedokázaly prosadit, nedařilo se ani křídlům. Přišlo mi, že jsme se lekly.
Kdy naposledy na vás soupeřky nasadily osobní obranu?
Letos ještě ne. Peťa (Adámková) mě zná, má dobré nohy. Je náročné, když 50 minut odběháš a pak ještě přijde osobka.
Z Poruby jste neodcházela letos v dobrém. Měla jste proti ní speciální motivaci?
Možná tam trošku něco bylo. Chtěla jsem dokázat, že věci se měly jinak.
Zlínská házenkářka Alžběta Tóthová (vpravo) čelí porubské obraně.
Dala jste někdy více než sedmnáct gólů?
Jednou jsem nastřílela osmnáct branek, ale to bylo v Lize mistrů.
Po reprezentační pauze jste ve dvou zápasech nasázela třicet gólů. Kde se vzala vaše pohoda?
Když jsem přišla do Zlína, tak jsem na sebe nebrala tak často zodpovědnost. Snažila jsem se míče rozehrávat ostatním, aby dávali branky. Ale musím se i já zapojit, a tím pádem se mi vrátilo střelecké sebevědomí.
Pomůže vám současná forma zpátky do reprezentace?
Počítám, že už pro mě asi skončila.
Proč?
Před prvním srazem mi onemocněla dcera a jako správná matka jsem u ní zůstala. Napsala jsem trenérovi (Dušan Poloz) a ani mi neodpověděl. Další pozvánku jsem už nedostala.
