Usmíval se, neboť veselá tvář k němu patří, přesto šlo poznat, že neprožíval jednoduché časy. „Po těch zákrocích jsem byl na dně, psychicky to bylo hodně náročné,“ popsal Filip Jícha.
Málokterý Čech se, ač „jen“ v házené, stal v posledních letech tak výraznou osobností svého sportu. Jícha roky táhl slavný Kiel v bundeslize, nejlepší soutěži planety, loni přestoupil do Barcelony. Dvakrát vyhrál Ligu mistrů, v Německu byl mediální tváří soutěže.
V dubnu mu bude 34 let a má za sebou možná nejtěžší období kariéry. „Byl to solidní zákrok. Celá operace a následný průběh byly náročné, ani jsem to nečekal. Podle toho, kolik řezů mám, jak mi to zpřeházeli a co všechno udělali...“ líčil ve Zlíně, kam přijel podpořit národní tým jako „nehrající kapitán“.
Jícha musel na konci roku do Londýna na operaci stydké kosti, jíž vyvrcholily jeho dlouhodobé zdravotní potíže. „Bylo to docela brutální,“ uznal.
Kanonýr se pro krůčcích vrací: „Zatím jsem mohl strečovat pod dozorem, v příštích dnech bych snad mohl začít běhat.“
Aparát se dal do pohybu
Ve vlasti sledoval, jak kamarádi z reprezentace postoupili do červnové baráže o mistrovství světa. Bude na ni připraven? „To se nedá vůbec odhadnout,“ vypálí Jícha. „I trenérům jsem říkal, že dělat teď o mně nějaké hypotézy je nesmyslné. Pro mě je nejdůležitější uzdravit se pro život, ne pro házenou.“
Takhle to celé začalo: v květnu 2014 jeho Kiel zuřivě doháněl ztrátu v lize a Jícha si poranil kotník. „Urval jsem si ho a hrál s tím dál. Celý aparát se tím dal do oběhu,“ vzpomíná; odměnou byl titul.
Na podzim už musel na operaci. První návrat: „Začal jsem trénovat na odrazovou nohu, abych byl co nejrychleji zpátky, tím pádem jsem si poškodil třísla a dostalo se to na stydkou kost.“
Netradiční a bolestivý zánět ho limitoval celý rok 2015. Přesto zase hrál, na podzim i zatím naposled za reprezentaci, jenže výsledek znáte: operace číslo dvě.
„Stálo mě to hodně úsilí. Netrénoval jsem, pak jsem se vracel, mezitím se znovu objevoval jeden a tentýž problém,“ říká, již se zahojenými jizvami po zákroku na londýnské klinice. „Cítím rozhodně velké zlepšení, je mi mnohem líp. Ale už nemám růžové sny.“
Když se do vany jde 30 vteřin
Co tím myslí? Jícha často užívá spojení „sportovní realista“: většinou směrem ke kvalitě soupeřů či svého týmu, nyní to platí pro jeho myšlenky o vlastním těle.
„Nejsem jura, co si řekne: Wow, nic tam není, můžu skákat a běhat. Možná už nemám iluze, že budu hrát zcela bezbolestně; ty asi odešly,“ přiznává. „Mou prioritou je být zdravý pro svůj život. A pak udělám vše, abych se vrátil ke sportu, který mám moc rád a který mi toho tolik přinesl.“
Asi se těmto myšlenkám nelze divit. Po operaci v podstatě jen ležel v posteli, chodil o berlích. Hodně mu pomohla až dovolená, kdy po zacelení jizev dostal o Vánocích od lékařů svolení odletět do tropů. A plavat.
„Strávil jsem týden s dětmi v bazénu v teplých krajích. První dva dny byly hodně, hodně opatrné, takové seniorské,“ usměje se. „Teď už normálně chodím; když jsem odlítal, nemohl jsem ani vstoupit do vany, abych se netřásl a netrvalo mi to půl minuty. Což nebyl moc příjemný pocit.“
Moc nás v bundeslize nezbylo
Jícha je vlastně symbolem aktuální éry svého sportu: éry zničených hvězd. I na probíhajícím Euru (kde Češi nehrají) chybí řada es, z bundesligy se stává přehlídka těžkých zranění, hlavně kolen.
„To je aparát, který nejde zastavit do doby, kdy top hráči, co tvoří kostru produktu, najednou nebudou. A taky jich plno není,“ souhlasí Jícha. „Plno z nás, co jsme bundesligu táhli mediálně i pro fanoušky, odešlo. A ti, co zbyli, pomalinku odcházejí zdravotně. Letos to navíc bude mnohem horší, je olympiáda.“
Ano, rok 2016 nabídne kromě evropského šampionátu i hry v Riu, pauza těch nejúspěšnějších se smrskne na pár týdnů: „Kdybych si mohl dovolit poradit, rozhodně bych vedení bundesligy doporučoval, aby omezilo ligu z 18 na 16 týmů, a naopak zvýšilo počet hráčů na soupisce ze 14 na 16.“
To, jak si vedou házenkáři jeho renomé a kvalit, zatím bude Jícha sledovat na dálku. Termíny si nedává, přesto nekleje, je smířený. „Vím, že profesionální házená na úrovni, na níž jsem působil, zanechává stopy na těle. Je to tak. Nemám s tím problém,“ říká.
Filip Jícha v přípravném duelu s Německem.
Třeba by mohl s Barcelonou stihnout ještě vrchol Ligy mistrů a zahrát si o svůj třetí titul.
Třeba se s Českem popere o postup na mistrovství světa.
Třeba ano, třeba ne.
Cíle Filipa Jíchy jsou nyní jiné. „Vím, že jednoho dne budu zdravý pro život - to je nejdůležitější fakt. Abych si i po kariéře mohl říct, že můžu jít s kamarády na golf, zajet si na lyže. O to mi jde v první řadě. A to zvládnu.“
