Teď je však Tomáš Trnavský v reprezentaci zpátky.
Jaké to je vrátit se po tak dlouhé době do reprezentace? Vzpomenete si, kdy jste hrál za národní mužstvo naposledy před pauzou?
Naposledy jsem hrál 17. listopadu 2004. A teď jsem rád, že jsem se mohl vrátit, že jsem dostal tu příležitost. Navíc mě těší, že to bylo na turnaji doma v Ostravě.
Kdy se vámozval reprezentační trenér Zdeněk Skružný?
Je to asi dva měsíce zpátky, kdy mi říkal, že ta možnost tady je, že se ještě přijede na nás do Švýcarska podívat, aby viděl, jak hraju. Za ty tři roky mě neviděl vůbec hrát, jenom se ptal spoluhráčů a informoval se přes ně.
Byl jste překvapený, nebo jste před mistrovstvím světa v příštím roce v pozvánku doufal?
No, překvapený... Před třemi lety mi řekli, že chtějí dát příležitost mladým a já jsem během těch let i uvažoval, že bych skončil. I kvůli trenérskému postu, protože jsme v našem klubu měli problém s trenéry. Ale zůstal jsem, vydržel. Dál trénuju, hraju a doufám, že to půjde dál úspěšně a klidně si o ten půlrok, rok kariéru prodloužím, pokud zůstanu zdravý.
Takže věříte, že se do českého výběru na mistrovství světa protlačíte?
Já pro to udělám všechno, pokud trenéři budou spokojení. Já jsem vždycky chtěl končit kariéru po mistrovství světa v České republice, které mělo být sice už v květnu, ale bohužel mi to prodloužili až do prosince. Tak uvidím, jak to bude vypadat.
Nestýská se vám v národním mužstvu po kapitánské pásce?
Je pravda, že do mistrovství světa ve Švýcarsku jsem byl kapitán, jenže pak mě pro stáří vyřadili (smích). Já s tím nemám problém, že teď je kapitán Radim Cepek. Určitě si to za ty roky zaslouží a myslím, že je to momentálně nejlepší volba.
Působíte ve švýcarském celku UHC Grünenmatt. Jste spokojený?
Po sportovní stránce se mi daří. Před třemi a půl roky jsem se vrátil do Grünenmattu, který mě do Švýcarska dostal. Tehdy jsme hráli takzvanou Erste ligu a hned ten rok jsme postoupili do druhé nejvyšší soutěže. Tam jsme hned první sezonu skončili druzí, dostali jsme se do bojů o postup, kde jsme těsně vypadli s Usterem Martina Ostřanského 1:2 na zápasy. Druhou sezonu jsme tu soutěž jednoznačně vyhráli a postoupili jsme do nejvyšší soutěže, což je pro tento klub veliký úspěch. V letech, kdy jsem tam já přišel, si to vůbec nedokázali představit, že by se to někdy mohlo stát. Je to zásluha celého vedení týmu. Já jsem tam teď sportovní šéf a snažím se přes mé kontakty, které jsem získal za dva a půl roku v jiných týmech, dotáhnout nové hráče. Ti zase mi doporučili jiné, takže jsme to posílili a přineslo to ovoce.
Ale museli jste měnit trenéra.
Začali jsme s loňským trenérem Magnusem Kanholtem, který má zkušenosti ze Švédska. Kvůli zranění musel brzy ukončit hráčskou kariéru a věnoval se jen trenérství. Ve Švýcarsku byl asi sedm let jako já, měl i kvalitní práci, ale od začátku sezony bylo z něj cítit, že není svůj. Vyvrcholilo to tím, že ztratil práci, hledal si novou, v té nedostal tolik volnosti. A měl i osobní problémy doma ve Švédsku s rodinou, které ho donutily k tomu, aby u nás skončil. Nezbylo nic jiného, než že jsem to převzal já. Naštěstí máme ještě zraněného Michala Rybku, který převzal koučing při zápase a spolu do nějak kormidlujeme dál v nejvyšší švýcarské soutěži.
Živíte se tedy výhradně florbalem?
Ne, vůbec ne. To není profesionální sport. Já se živím normálně prací, pracuju na sto procent jako elektrikář, což jsem vyučený tady v Česku. Tady jsem to ale nedělal, dělám to jenom ve Švýcarsku. Ale ten čas, co investuju do florbalu, do toho sportovního šéfování, do shánění hráčů, dělání smluv s nimi, to je všechno ve volném čase a zadarmo, protože ten klub není profesionální.
Už jste přemýšlel o návratu do Česka, nebo zůstanete natrvalo ve Švýcarsku?
Zůstanu, nezůstanu... Už jsem tam přes sedm let. Za tu dobu jsem si tam našel manželku, založili jsme rodinu, máme tam oba dva vybudovaný život a momentálně jsme se rozhodli, že budeme zatím žít tam. Uvidíme, co se stane za dalších pět deset let, protože to člověk neví. Momentálně tam máme všechno a tady kromě rodičů nemáme nic, žádnou práci. Člověk musí uvažovat i takhle. Něco jsem tam vybudoval a nemůžu to zahodit tím, že se vrátím domů
