Z Hluzova u Hranic až do Švédska. Florbalová cesta Josefa Rýpara začala na ulici v malé vesnici a zavedla jej až na palubovku týmu hrajícího nejlepší ligu světa v Linköpingu. Avšak hraním florbalu se plnohodnotně uživí jen málokdo.
„Platy ve florbale nejsou samozřejmostí, i když se to posunuje,“ rozpovídal se nejen o podmínkách vrcholových florbalistů devětadvacetiletý vicemistr světa a český šampion z roku 2019.
Kdy jste poprvé hrál florbal? První kontakty byly klasicky s klukama na ulici – dřevěná hokejka s tenisákem. Chodil jsem do sportovky a v šesté třídě dělal třídní florbalový kroužek, kde už byl děrovaný míček, plastová florbalka, branky a hrálo se nějakým systémem.
Jste ze sportovní rodiny? Rodina pochází z vesnice. Tradice pohybu je tady normální. Už jen tím, že se rodiče museli hýbat na zahradě a od rána do večera něco dělat. Mamka hrála jako koníček tenis, táta ještě amatérskou ligu hokeje. Odmalička mě vedli ke sportu. Ale rozhodující bylo vesnické prostředí a dobrá parta dětí, která držela pospolu a hrála si od rána do večera. Je to klišé, ale my jsme opravdu hodili tašku do kouta a šli si hrát ven. Byly to pohybové vzorce a průprava, ze kterých těžím dodnes.
Nechtěl bych znít namyšleně, ale rozhodně je to cíl. Už mě nebaví, aby vyhrávali jen Švédi a Fini a smáli se nám. V reprezentaci je to teď pod Jardou Berkou a jeho týmem nastavené úplně skvěle.
Josef Rýpar o touze po světovém zlatu
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
