V Praze i Liberci byste asi zažila víc kvalitnějších zápasů. Nechybí vám?
Kvalitnější tréninky postrádám. Třeba holky z Prahy jsou zkušenější, jejich tréninky jsou na vyšší úrovni. Ale já chci zůstat ve Vítkovicích, předávat zkušenosti mladším a v této sezoně získat medaili.
Na druhou stranu zase máte ve Vítkovicích jasnou pozici, že?
To, ano. Spoléhá se na mě. Jen v klubu hraji v útoku a v reprezentaci v obraně. Tedy ve Vítkovicích jsem taky začala letos v beku, ale moc mi to tam nešlo, takže mě dali zase dopředu. Jsem asi schopná hrát všude, jen se musím v nároďáku víc hlídat, abych nesólovala a přihrávala.
Vítkovice jsou klub, který proslavili hlavně muži. Chodíte fandit?
Na chlapy chodím často, většinou sedím u zapisovatelského stolku a stopuji čas. Pomáhám jim, jsou to kamarádi a měla jsem velkou radost, když letos zvládli ten pátý zápas proti Tatranu.
A pak jste slavila?
Chlapi byli dva dny na Stodolní, ale já teda ne.
Jak jste se vlastně k florbalu dostala?
Náhodou a docela pozdě, až ve dvaceti na výšce. Šla jsem na báňskou, chtěla hrát hokej, ale ten už tam nebyl. Takže jsem se šla jednou podívat na ženský florbal mezi Vítkovicemi a VŠB, zalíbilo se mi to a začala jsem přímo na báňské. Dřív jsem na rybníku hrávala hokej, jsme taková sportovní rodina, takže mi to docela šlo.
Co jste studovala?
Elektrotechniku, takové netradiční na holku. Teď pracuji u taťky jako projektantka elektro, jsme taková malá rodinná firma, která se zabývá elektroinstalací rodinných baráků, škol a veřejného osvětlení. Je to velká výhoda, protože když máme soustředění, dá mi bez problémů volno.
Všiml jsem si, že vám spoluhráčky přezdívají Pepča, jak to vzniklo?
Chodím běhat v elasťákách a hodně volném tričku. Takže to vypadá, že mám děsně tenké nohy a svalnatý vršek jako Pepek námořník. Chytlo se to hned.
