Fenomenální polská sprinterka, která má ve sbírce medaile z mistrovství světa i triumf ve Světovém poháru, jí předala své květiny jako první. Gesto hodné sportovce.
„S některými soupeřkami máme vztahy v pohodě a mimo závody se normálně bavíme. Občas jdeme i na kafe. Ale jakmile začne závodění, jde vše stranou a rivalita tam určitě je,“ usměje se Kaňkovská.
Na odkrytém prostějovském velodromu zná každý centimetr, s dráhou tu začínala a jednou odsud dokonce letěla vrtulníkem s prasklou lebkou. Ani hrůzostrašný pád ale nic nezměnil na její vášni pro rychlost v klopeném oválu. Stále se sem vrací sbírat úspěchy, letošek nevyjímaje.
V předposledním kole keirinu se prosmýkla na druhou pozici, závěrečný útok jí však Lośová odrazila a pak spolu ruku v ruce triumfálně pozdravily diváky. „I s druhým místem jsem určitě spokojená, protože poslední dobou se mi nedaří tolik jako dříve. Ale tak to občas bývá. Asi v tom hraje malinkou roli hlava,“ přiznává olomoucká rodačka.
Ač pochází z cyklistické dynastie, táta Martin, několikanásobný mistr republiky, neprahl po tom, aby jeho dcery závodily. A tak dvojčata Sára s Emou mívala v dětství ošklivá a těžká kola, aby je odradila od touhy vítězit. Jenže geny nejdou ošálit, beztak si našly cestu ven, o to zarputileji a v duchu rčení „odříkaného chleba největší krajíc“.
Obě dívky tak v mládeži sbíraly jeden titul za druhým, a když se v roce 2016 stala Sára juniorskou mistryní světa, vzal ji v cíli pyšný táta na ramena.
Jenže juniorské roky jsou už dávná minulost a Sára Kaňkovská musí od té doby tvrdě bojovat, aby si ve světě nejrychlejších žen našla místo. Dlouho byla jediná česká sprinterka na elitní úrovni, v Dukle Brno proto trénovala s muži. Až nedávno jí přibyla parťačka Veronika Jaborníková.
„Jsem za to moc ráda, protože s Verčou jsme vyrovnané. Nejdřív jsem si musela chvíli zvykat, jaké je to trénovat s holkou, ale už je to v pohodě. Tréninky mají soutěživost, trochu to bývá i závod a je to moc fajn,“ pochvaluje si.
Devatenáctiletá Jaborníková ukázala svůj talent na letošním mistrovství republiky, kde ovládla sprint i keirin. Sesazená Kaňkovská si z toho ale nedělá hlavu. „Spřátelily jsme se, hodně času trávíme spolu v Brně nebo i u mě v Olomouci. Je to má dobrá kamarádka.“
Memoriál Otmara Malečka viru navzdory. Komornější, ale i zábavnější |
Není to jediná změna v jejím životě, na začátku roku se vrátila do rodného města. „Z Olomouce pocházím, je to moje láska. Narodila jsem se tu a v mých deseti jsme se přestěhovali do Střížova. Teď jsem se vrátila zpátky. Sotva jsem se v únoru přestěhovala, začala karanténa. U mě se ale nic nezměnilo, pořád jsem trénovala. Dukla mi poskytla materiál a ve sklepě jsem si udělala malinkou posilovnu, abych nevypadla ze síly. A když jsem mohla, vzala jsem kolo a jela ven,“ říká Kaňkovská.
Krom plnění tréninkových deníků také pro svazový web natočila krátké video o tom, že se v kondici udržovala během jara i manuální prací na zahradě. Za praxí na velodromu dál jezdí třikrát týdně do Brna, jinak se připravuje v okolí Olomouce. „Většinou jezdím sama a nebo za sestřiným autem či tátovým skútrem, abych si po těžkých posilovnách vytočila nohy a dostala se do větší kadence,“ vysvětluje.
Vrchol letošní roztodivné sezony se blíží, začátkem října hostí italské Forli evropský šampionát do 23 let. „Pojedu keirin, sprint a možná i pětistovku. Těším se, konečně nějaké pořádné závody, také je tam myslím betonová dráha, čtyřstovka, na to jsme zvyklí z Brna, takže by nás tam nemělo nic překvapit. A také je to má poslední Evropa v této věkové kategorii, takže bych chtěla co nejlepší výsledek. Přála bych si medaili a udělám pro ni cokoliv,“ slibuje.
