Na soustředění v Jižní Africe šlapal na široké silnici do kopce po boku Boba Jungelse a Laurense De Pluse, když jej zničehonic zezadu srazil nákladní automobil. Následky? Sedřený obličej, krvácení a hlavně šest zlomených obratlů. Bude ještě vůbec chodit? A když ano, vrátí se na kolo?
V tu chvíli dost nejisté otázky. Následovaly tři operace a přesun do pražské motolské nemocnice. Tady udělal první kroky na chodbě. Tady druhý den ušel 200 metrů, ten další už 300 metrů.
Na konci března dostal propustku domů. Postupně začal vleže šlapat na vertikálním kole, pak na klasickém ergometru. A v tomto týdnu poprvé vyrazil na kole ven.
Když pak ze své první vyjížďky od zranění přidal fotku na svůj Instagram, hned mu k ní do komentářů napsal šéf belgické stáje Patrick Lefevere: „Pojď na to, chlapče!“
„Byl to pro mě neuvěřitelný pocit, obrovská euforie. Když si vezmu, jak jsem na tom byl před třemi měsíci, kdy jsem měl za sebou poslední operaci… Nepředstavoval jsem si, že dneska budu znovu sedět na kole,“ popisoval.
Za hodinu jízdy ujel 25 kilometrů. Český šampion z roku 2015 ví, že při návratu musí být trpělivý. „Další dny budu pokračovat a zkusím zase o něco víc. Postupně budu přidávat a přidávat a za měsíc snad budu schopný objet aspoň tři hodiny,“ doufá.
Před dvěma týdny odložil po souhlasu doktorů plastový límec i kovový korzet, který do té doby musel nosit pokaždé, co opustil postel. O dva dny později už letěl do Itálie. Spolu s týmem vymyslel napůl tajnou akci „Giro“. Vakoč dorazil na letiště do Benátek, odkud ho tým dopravil na třináctou etapu italské Grand Tour.
„Byl to zrovna den, ve kterém už se potřetí na Giru radoval Elia Viviani,“ zmiňuje úspěch svého týmového kolegy. „U večeře pak bylo i šampaňské a fakt skvělá nálada. Pro některé kluky jsem byl překvapení. Nevěděli, že se za nimi jedu podívat, a tak jim to po dvou týdnech dodalo energii, že mě zase viděli.“ Ital Eros Capecchi na Twitter ke společné fotce připsal: „Nejsilnější vlk v naší Vlčí smečce.“
Vakoč následně na Giru zůstal i na bájný Monte Zoncolan, kde jel vzadu za pelotonem v týmovém autě.
Chmury ze zranění už jsou snad definitivně zahnány. Vakoč působí uvolněně, neustále se usmívá. „Vím, že bude trvat dlouho, než se dostanu do stoprocentní formy. Ale doufám, že na červencovém týmovém soustředění v Itálii už budu trénovat třeba tři čtvrtě dávek, které bych trénoval normálně,“ říká.
V pětadvaceti letech má stále dost času na to dostat se výkonnostně zpátky tam, kde byl před osudnou lednovou srážkou.
A že je na to psychicky připravený, dokazuje i jeho odhodlání zúčastnit se republikového šampionátu v Plzni na konci června. „Objevím se tam určitě. Ještě si nejsem jistý, jestli jako divák, nebo jestli se postavím na start. Ale i přesto, že to letos nebude na vítězství, rád bych to zkusil a zažil tu atmosféru,“ povídá.
Už to pro něj bude malým vítězstvím.
