„Triumf mistra světa v takovém stylu je dárkem pro cyklistiku,“ psala vzápětí na Twitter i Laura Meseguerová, expertka Eurosportu. „Už sis to zasloužil,“ vzkazoval mu hned někdejší týmový kolega Alberto Contador.
Pětapadesát kilometrů před cílem vypálil Sagan před skupinu největších favoritů a dokonale je tím zaskočil.
Zcela sám poté smazal 40vteřinovou ztrátu na skupinku uprchlíků šlapajících v čele od úvodní fáze závodu.
S nejsilnějším z nich, švýcarským mistrem Silvanem Dillierem z týmu AG2R, potom moudře spolupracoval až na velodrom v Roubaix, navzájem si byli nápomocni.
A na samém konci Dilliera přespurtoval.
„Peter Sagan, rocková star cyklistiky,“ velebil jej hlasatel. Jaký to rozdíl proti minulému týdnu, kdy slovenského cyklistu za jeho neustálé výtky směřující k dalším týmům mnozí kritizovali.
Po 6. místě na Monumentu ve Flandrech ještě rozčileně líčil, jak těžce snáší pozici „označeného“ muže, s nímž se nikdo nedá do party.
„Všichni jen pracují proti mně a nechtějí spolupracovat, a tak si Quick-Step dělá, co chce,“ říkal tehdy.
Jezdci Quick-Stepu a nejen oni se po těchto slovech ohradili.
„Proč by Saganovi měly proti nám pomáhat jiné týmy?“ reagoval Niki Terpstra. „Je to mistr světa. Když mu někdo jiný pomůže zacelit díru a on se s ním sveze, Sagan pak vyhraje. Tak proč by mu pomáhali? Cyklistika občas připomíná partii šachů.“
Pokud takovou partií byla i neděle na kostkách do Roubaix, překvapil v ní Sagan protivníky tahem, s nímž naprosto nikdo nepočítal. Riskantní herní variantou, kterou mohl sám sebe přivést do pasti předčasného vyčerpání.
Přesto dokázal, co mu již dlouho předpovídali.
Ovládl Peklo severu.
Jeho vztah s tímto závodem byl dlouho rozpačitý. Po prvních dvou nevýrazných startech v letech 2010 a 2011 dokonce dva roky na Paříž–Roubaix absentoval, protože dospěl k názoru, že raději pošetří síly na kopcovitější ardenské klasiky.
Od chvíle, kdy se v roce 2014 vrátil, patřil mezi kandidáty titulu. Pokaždé se mu však něco (nebo někdo) postavilo do cesty. Na lepší než 6. místo do letoška nedosáhl.
Podej mi imbus pětku
Loni Sagana dva defekty a ztráta motivace srazily až na 38. místo, načež Stefano Zanatta, jeho někdejší šéf v týmu Liquigas, prohlásil: „Miluje Roubaix a chce ho pořád zkoušet. Ale kdyby se raději soustředil na ardenské klasiky, udělal by na nich mnohem lepší výsledky. Tam nehraje takovou roli štěstí.“
Ralph Denk, manažer stáje Bora, okamžitě odvětil: „Peter jednou Roubaix vyhraje.“
Letos směřoval zimní přípravu právě k tomuto jarnímu vrcholu. „Jsme tu proto, abychom zvítězili,“ vyhlásil před startem jeho pomocník Marcus Burghardt. „Jak to proběhne? Peter se udrží s favority do závěru, potom na úseku Carrefour de l’Arbre (17 km před cílem) ujede a vyhraje.“
Byl takový skutečně plán? Nebo blufovali těmito slovy?
Skutečný sénář byl totiž úplně jiný. Sagan zaútočil už o 38 kilometrů dříve na delší asfaltové pasáži.
„Chtěl jsem ujet sám, bez doprovodu,“ líčil později lídr Bory. „Pomyslel jsem si: To je ten moment, půjdu po tom. A bylo to dobré rozhodnutí.“
O časné útoky se předtím postupně pokoušeli Phillipe Gilbert, Zdeněk Štybar a Greg van Avermaet.
Až ten Saganův vyšel.
„Říkal jsem si: Pokud pojedu konstantně a ostatní mě dojedou, tak O.K,“ popisoval. „Zároveň jsem však věřil, že všechny ty jejich předchozí útoky je musely unavit. Taky jsem si myslel, že na mém stíhání nedokážou pořádně spolupracovat. Podle toho, jaké jsem dostával do sluchátek zprávy o mém náskoku, tomu tak skutečně bylo.“
Poté co dostihl uprchlíky a všechny s výjimkou Dilliera setřásl, zeptal se Sagan zbylého švýcarského souputníka: „Pojedeme spolu?“ Dillier odvětil: „Ano, chci s tebou spolupracovat.“
Parťáka, kterého Sagan před týdnem marně hledal mezi lídry jiných stájí, tudíž nalezl v muži, který měl podle původních předpokladů pouze hájit barvy týmu AG2R v dlouhém úniku, který bude ostatními včas pohlcen. Dillier se vedle něj stal druhým hrdinou dne.
V čele závodu si potom Sagan zahrál i na mechanika.
„Podej mi imbus pětku,“ požádal do auta svého sportovního ředitele Jána Valacha a klíčem si za jízdy utáhl uvolněný představec.
„Letos jsem konečně neměl žádný pád, žádný defekt. Mohl jsem šetřit energii a navyšovat náskok,“ liboval si. Na ostatní najeli s Dillierem takřka minutu.
„Dospěl jsem k názoru, že není možné, abych ho na kostkách odpáral,“ popisoval Sagan závěr závodu. „Byl jsem sebevědomý, že ho porazím ve spurtu na velodromu, ale zároveň jsem ke konci pociťoval už i křeče. Nikdy nikoho nepodceňuju. Nikdy nevíte, co se může stát. Ale povedlo se. Je to pro mě velká chvíle.“
Small Bus Party! After this incredible victory of @petosagan @Paris_Roubaix we celebrate now a little bit :) Of course with @TerrediGer @SpinazzeGroup #BORAhansgrohe https://t.co/k2OkmZdL1y
Navzdory třem titulům mistra světa, bylo toto jeho 104. profesionální vítězství možná tím úplně nejkrásnějším. Po triumfu na závodě Kolem Flander 2016 získal svůj druhý Monument kariéry. Stal se teprve pátým jezdcem v historii, jenž klasiku všech klasik vyhrál v duhovém trikotu mistra světa. Prvním od Bernarda Hinaulta v roce 1981.
„Ani nejsem tak unavený jako loni,“ prohodil po šesti hodinách na kole i na kostkách, které z vás dokáží vytřást duši, ale na nichž dokázal být úspěšným cyklistou, opravářem – i šachistou.
„Sagan našel v pekle své nebe,“ hlásal titulek britského Daily Telegraphu.
Cestou do Roubaix dal protivníkům mat.
A umlčel kritiky.
