Uprostřed širých luk je malý rybník a u něj dřevěný dům jako obrázek. O kus dál začínají hluboké lesy vojenského újezdu Březina s vyhlášeným Repešským žlebem, kterým sem o víkendech přijíždějí zástupy cykloturistů z Prostějovska.
Ti znalí už vědí, kdo jim v onom dřevěném domě zažene žízeň i hlad, ale nováčci obvykle vykulí oči na stěnu, kde visí zarámovaný bílý dres s duhovými pruhy. A pak si mohou objednat přímo u mistryně světa, penzion s manželem totiž vede někdejší cyklistická šampionka Lada Usnulová známější pod dívčím jménem Kozlíková. „Ten dres je tu proto, aby cyklisté a turisté věděli, že tady mají zázemí a mohou se na nás spolehnout,“ vysvětluje paní hostinská.
Nedaleká vesnička Repechy čítá patnáct stálých obyvatel a manželé Usnulovi původně neplánovali se k nim přidat. Domek z vepřovic na šotolinové cestě koupili s nápadem udělat tu klubovou chatu pro sebe a známé, jenže během kariéry nebyl čas.
„Nejvíc nás rozpohyboval náš kamarád Jirka Kaláb z Brna, jenž měl stavební firmu a seznámil nás s výborným architektem Romanem Machem, který už mezi námi bohužel není. Moc šikovný chlap, který nám dal impulz. Napadl nás penzion a pomohly nám také evropské dotace na rozvoj venkova a turistického ruchu. Stavěli jsme nakonec na zelené louce a nevěděli, jestli nám to půjde,“ přiznává.
Účastnice tří olympiád a mistryně světa ve scratchi z Kodaně v roce 2002 i ve svém novém životě tak trochu vsadila na kolo. „Cyklistika je určitý životní styl, a když se v tom prostředí člověk pohybuje celý život, v myšlení ho to ovlivňuje. Věděla jsem, že tudy vede oblíbená cyklotrasa Repešským žlebem a hospoda tu chybí, ale netušili jsme, jestli se chytí. Cyklisté se ale vracejí,“ těší ji.
Na kole jezdí se synem
Sama už na kolo nesedá zdaleka tak často jako dříve, také si od něj nadlouho musela dát přestávku. „Končila jsem v nedobrém zdravotním rozpoložení, měla jsem přechozenou nemoc, možná únavový syndrom, bolesti svalů, kloubů. Na kolo jsem zpočátku neměla ani myšlenky, až později přišla chuť. Ale je to složité, když se dá jezdit, máme tu sezonu a tím, že si všechno snažíme dělat sami a nejvíc toho leží na mně, je těžké se odpoutat,“ přiznává Usnulová.
Když už vyrazí, nenajíždí kilometry a neplní tréninkové dávky, spíš vyrazí na pěšinky do okolní přírody. A nebo na projížďku se čtyřletým Matoušem, který už si pedály stihl zamilovat. „Zrovna nedávno dostal kolo a strašně ho to baví. Přesedl z odrážedla a hned jel, už jsme byli i ve Vyškově na bikrosové dráze. Sama mám silničku a horské kolo, na tom jezdím nejvíc. Malý chodí do školky v Nivě, takže jezdíme ty dva kilometry boční silničkou,“ popisuje.
Kouzlo rychlosti a velodrom, kde dokázala ničit soupeřky z celého světa, nepostrádá. Naopak si užívá, že může jezdit jako ti cykloturisté, kterým hasí žízeň. „Rychle jsem se najezdila až až. Vždycky jsem hrozně obdivovala země jako Holandsko nebo Dánsko, kde ráno masy lidí vyjíždějí do práce, chlapům vlaje kravata, mají kufr a ženy jezdí v sukních,“ přiznává rodačka z nedalekého Vyškova.
Častěji než kolo jí však hlavu zaměstnává penzion a také zvířata. Od jara do podzimu chovají ovce a prasata, která pak skončí na talíři. Pro potěchu mají psy a také kozy. „To jsou naši miláčci. Máme tu Karličku, Káju, kterou jsme museli krmit mlíkem, protože její maminka měla dvě kůzlátka, ale dávala jen jednomu. Bylo to strašné drama, a když jsme ji přestali kojit, bylo to horší než odstavovat vlastního syna,“ směje se.
Po kariéře do školy a na venkov
Na nedostatek pohybu si při všem starání, zařizování a zásobování nemůže stěžovat. Krokoměrem má zjištěné, že při víkendovém frmolu naběhá na place i pětadvacet kilometrů. „Ani jeden jsme nebyli z oboru, tak jsme se k tomu snažili přistupovat s pokorou a respektem. Předpisů a nařízení, co člověk musí mít nastudované, pak praktické věci v kuchyni a kolem chodu penzionu. Navíc chcete být dobrý a snažíte se práci dělat pořádně a přistupovat k ní zodpovědně,“ vypráví bývalá elitní cyklistka.
Je jasné, že ke spoustě věcí došli až postupně. Na začátku například nastavili otevírací dobu denně od rána do večera, než zjistili, že se to nedá zvládnout. Museli též zjistit, jak zacílit na správnou klientelu a která to vůbec je. „Také společnost se vyvíjí. Nálady a náročnost se různě mění a přemýšlíme, co udělat lépe a co zrušit. Je to nekonečný vývoj,“ přiznává. Její manžel a zároveň bývalý trenér Břetislav Usnul má také prsty v nedaleké rozhledně Kopaninka, díky které do Repech míří další turisté.
Svět elitní cyklistiky teď nechybí ani jednomu z nich. V závěru kariéry Lada pociťovala únavu z prostředí, a tak když ze závodního kola definitivně slezla, začala studovat. V Olomouci na Cyrilometodějské teologické fakultě pronikala do oboru sociální práce. „Jsem věřící a potřebovala jsem v teologické oblasti ještě něco načerpat. Za roky u cyklistiky mi chyběla lidskost a musela jsem si to něčím dosytit. Škola mi hodně dala, potkala jsem tam řadu zajímavých lidí, spolužáků i vyučujících,“ ráda vzpomíná.
Život uprostřed luk a lesů by za nic nevyměnila. „Těšila jsem se na něj, protože jsem sice z Vyškova, ale pocházíme z okrajových Dědic, kde měli prarodiče barák a hospodářství. Život, jaký jsem vedla při závodění, mě bavil, ale věděla jsem, že až skončím, chci žít na venkově. Je tady pomalejší a klidný život,“ pochvaluje si Lada Usnulová.
