Jaká kola na horskou časovku vzít? "Co nejvíc odlehčené časovkářské speciály," soudil ještě den před startem elitní časovkář Fredrik Kessiakoff z Astany. Přesto se drtivá většina cyklistů rozhodla pro klasická silniční kola. "Je to tak prudké, že jsem neváhal. To moje váží dneska jen 6,9 kilogramu, skoro na hranici limitu," hlásil Adam Hansen, Australan z Beskyd.
Z obce Mori se trať hned zvedala vzhůru. V polovině časovky přišla zrádná čtyřkilometrová rovinatá část s krátkým sjezdem. A vzápětí znovu do kopců, až do závěrečných osmiprocentních pasáží k lanovce v Polse. Na 20 kilometrech celkem o 1 013 metrů výš.
"Kdyby šlo o jeden táhlý kopec, jedete stále stejné tempo jako při klasické časovce," říká exprofesionál Jan Hruška. "Ale takhle máte uprostřed trati zhruba deset minut, kdy si relativně odpočinete. To je zvláštní okamžik. Změna rytmu může mnoha jezdcům dělat potíže. I proto musíte od startu dobře zvažovat, kolik sil je třeba pošetřit v úvodní části - a kdy naopak nasadit absolutní hranu."
Tím důležitější byla už dopolední rekognoskace terénu. Nejen novinářská, ale i týmová auta se při ní proplétala mezi tisícovkami fanoušků stoupajících po trati. Davy amatérských cyklistů si tu zkoušely vyjet stejný krpál jako profesionálové. Dorazili Češi, Poláci či Baskové, tifosi grilovali na loukách u silnice, vykřikovali, gestikulovali.
Rigoberto Urán (vlevo) a Cadel Evans při horské časovce na Giru
"Vincenzo vincitore," hlásal transparent. Opodál kolumbijský plakát tvrdil: "Grande Urán." Horská časovka má své kouzlo. Tady se cyklista nemihne padesátikilometrovou rychlostí, tady diváci z první řady vidí, jak závodník v kopcích trpí.
Jan Hruška je jediným Čechem, který ji kdy na závodech kategorie Grand Tour vyhrál. Stalo se v roce 2001, právě na Giru. "Vůbec jsem si na ni tehdy v Sestriere nevěřil," vzpomíná. Vyhlášeným vrchařem nebyl. "Ale šéf týmu mi říkal: Pošetři síly v předchozích etapách a ono to půjde. A pak... Já vlastně nevím, co se při té časovce dělo. Byl to hrozný fofr. Mám její průběh v totální mlze. Pamatuji si dojezd, něco málo z vyhlášení vítězů a víc nic. Tak moc jsem byl vykulený, že jsem vyhrál."
Později zažil na Tour také horskou časovku do Alpe d’Huez, drápal se vzhůru v úzkém, ukřičeném koridoru fanoušků. "Lidé vás mohou nabít energií, ale také vybláznit a přemotivovat - a potom už na pátém kiláku najednou zjistíte, že jste totálně přepálili."
Vincenzo Nibali při horské časovce na Giru uhání za vítězstvím.
Zdivočelí diváci skáčou s vlajkami a fotoaparáty pod kola. "Vždycky jsem říkal svému sportovnímu řediteli nebo masérovi, kteří jeli v autě za mnou: Prosím tě, hlídej to a kdyby mi tam někdo skákal, tak trub. Já lidi moc nevnímal, vždycky jsem se soustředil hlavně na výkon. Pro mě byli fanoušci jen rozmazaným pestrobarevným plůtkem u trati."
Kdo ovládne letošní horskou časovku na Giru, Hruška před startem tipovat nechtěl. "Ale přeju to Nibalimu," ujistil. "Zaslouží si vyhrát už jen za to, jak aktivně jezdí. A navíc je doma. Pro Italy je triumf na Giru záležitostí sportovní nesmrtelnosti. Tifosi jsou tak horkokrevní, že svého vítěze vynášejí do nebes. Já být Italem, tak kdyby mi dali vybrat mezi titulem z Tour nebo z Gira, vyberu si Giro. Titul z Gira má u nich ještě větší váhu."
Nibalimu, který byl v deštivém čtvrtečním očistci promoklý na kost, drkotaly v cíli zuby a jen ztuha mluvil, ale určitě by souhlasil.
"Čekal jsem, že Evans pojede rychleji. Když mi hlásili mezičasy, o kolik jsem rychlejší než on, nabilo mě to novou energií. Najednou mi ani nevadilo, že začalo pršet."
Nesmrtelnost má na dosah. I když o ní ještě nechce mluvit naplno.
Řekne jen: "Máme skvělou výchozí pozici. A ať už následující etapy povedou kamkoliv, ať už je změní nebo ne, jsem před nimi silný a odhodlaný uhájit růžový dres."
