Vraťme se ještě o ten rok a čtvrt nazpátek. Třiadvacetiletý Phinney na závodě Kolem Kalifornie vyhrává etapu, následně i národní šampionát v časovce. Ale pak to přišlo. Osudný závod s hromadným startem na mistráku. Výsledek? Zlomená holenní kost a prasklé šlachy v koleně. Diagnóza – nejspíš rok bez kola.
„Zatím nemůžu ani odhadovat, jak dlouho mi rehabilitace zabere. Můžou to být týdny, ale i měsíce. Určitě ale budu příští rok zpátky. Nevím, jestli hned na startu sezóny, ale určitě se vrátím,“ vyhlašoval Phinney odhodlaně vloni na podzim.
Začala tak velká rehabilitace. V lednu už ale bylo jasné, že začátek sezóny nestíhá. A s ním ani přípravu na svůj tradiční vrchol sezóny – belgické kostkové klasiky. „Je to dost náročné říct si, že se holt letos nevrátím na klasiky, že si nepřipnu startovní číslo a nepojedu přes Arenberský les. Ale musím myslet do budoucna.“
Američan belgické klasiky prožíval alespoň na Twitteru, kde blahopřál všem výhercům.
Do Francie se Phinney sice letos nevrátil, sezónu začal až začátkem srpna na závodě Okolo Utahu.
A vypadal hladově. „Už v mládí jsem se při lyžování naučil jednu věc. Pokud děláte nějaké skoky nebo triky a rozbijete se při tom, tak první věc, kterou musíte udělat, je zvednout se a udělat úplně to samé ještě jednou.“
Hned v první etapě skončil v Utahu třetí. „A jsem z toho superšťastný,“ zubil se za cílem.
O dva týdny později už zase vítězil. V první etapě USA Pro Cycling Challenge všechny překvapil 400 metrů dlouhým spurtem a po více než roce zvedal ruce nad hlavu. „To byl přesně ten elektrizující okamžik, pro který všichni žijeme,“ komentoval po závodě.
A začal se chystat na domácí mistrovství světa v americkém Richmondu.
„Pojedu už týmovou časovku nebo se do nominace nedostanu?“ přemýšlel pár dnů před startem.
V sobotu, tedy den před startem časovky, to rozlousknul týmový trenér časovky a bývalý mistr Itálie ve stejné disciplíně Marco Pinotti. „Tejay van Garderen je bohužel zraněný z Vuelty a Peter Velits? Vueltu zajel dobře, ale ještě mu do 100 procent něco chybí. Místo nich pojedou Stefan Küng a Taylor Phinney, kteří se vrací po zranění.“
Třicetiletý Slovák byl první alternativou, kdyby se nedej bože některému z vyvolených stala do nedělního startu nějaká nepříjemnost. „Být prvním náhradníkem je těžší, než jsem si myslel. Samozřejmě jsem chtěl být součástí týmu, ale po tom zranění pořád nemám takovou výkonnost jako kluci tady,“ usmíval se smutně na tiskové konferenci.
A Phinney? Ještě před měsícem byl rád, že jezdí na kole. Čtrnáct dnů zpátky už v Belgii trénoval týmovou časovku a říkal si: „Ty jo, chlape, možná se na tu týmovou časovku fakt dostaneš!“
Dostal. A jel fantasticky! Vždyť dojel mezi prvními čtyřmi, kterým se v týmové časovce na mistrovství světa počítá čas. Získal kýženou zlatou medaili.
Hned po závodě nemluvil o sobě, ale o svých týmových kolezích. „Všichni dneska byli fakt úžasní. Hlavně Rohan (Dennis) byl úplně na jiné úrovni.“
Nezapomněl ani na svého slovenského parťáka, kterého v sestavě nahradil. „Peter mohl nahradit kohokoliv z nás. Během tréninku nám úžasně pomáhal i přesto, že tušil, že se do nominace nedostane.“
Phinney tak po těžkém zranění, kdy nebylo jasné, jestli se k cyklistice vůbec kdy vrátí, dosáhl opět na samotný vrchol. „Po té horské dráze, po které jsem za poslední rok jel, je tohle vítězství fantastické,“ usmíval se v cíli čerstvý vítěz.
Teď se chystá na individuální časovku a hromadný závod. Ale jako jeden z mála může říct. „Už mám splněno.“
Jak Tinkoff-Saxo v pádu skončil„Myslím, že tady máme šest nejlepších lidí, kteří v týmu jsou. Jsme připravení a těšíme se,“ znělo ještě v sobotu odpoledne z tábora stáje Tinkoff-Saxo. Měli v plánu bojovat o medaili, vždyť na Giru i na Vueltě byli v týmovém chronometru druzí, na Tour de France pak čtvrtí. |
