"Jo, mně to tak vychází," souhlasil Horák. "V Brazílii jsem závodil třikrát: začínal jsem čtvrtým místem, pak s Tomášem jsme byli třetí, letos druzí. Má to vzestupnou tendenci."
"Takže pokud budeme zdraví, návrat plánujeme," souhlasil Vokrouhlík. "Daří se nám tam, závod se nám líbí a příští rok bychom ho tedy asi měli vyhrát."
O konečném výsledku tohoto ročníku závodu bylo jasno prakticky druhý den, po nejdelší a nejdrsnější etapě. Měřila necelých 150 kilometrů a čeští vytrvalci se s ní prali 6,5 hodiny. Dojeli druzí, šest minut za vítězi dne a nakonec i celkovými šampiony - portugalskou dvojicí Pinto-Ferreira.
Zároveň si v ní ale vybudovali dostatečný náskok na své pronásledovatele. "Třetí dvojice na nás ztratila patnáct minut, tam se rozdaly karty," říkal Vokrouhlík. "Pak už šlo o to nedělat chyby, nepadat a dovést pořadí až do konce," doplnil Horák.
Ztracený svět, přezdívají v turistických průvodcích kdysi bohatstvím oplývající oblasti, kde se závodilo. Borci z BMC SAVO Racing Teamu, jediní Češi v elitní kategorii, v ní na konci sedmidenní a 585 kilometrů dlouhé pouti našli druhé místo.
"Ale diamanty žádné, bohužel. I za umístění byla jen finanční odměna," litoval naoko smutně Vokrouhlík. "Ale největší odměna je, že jsme se vrátili celí," oddechl si Horák.
Etapy vedly po stezkách národním parkem Chapada Diamantina, kudy kdysi putovali dobyvatelé diamantů. "Exotika," popisoval Vokrouhlík fascinující scenérie a Horák doplňoval: "Je dobré občas takovou zemi navštívit, je to poučné. Evropan pak vidí, že se má pořád dobře."
Během etap, který vedly opravdovou divočinou, byly k vidění chýše z rákosí, místo oken díra. "Nebo maximálně okenice," líčil Horák. "Je vidět, že dřív tam peníze byly, mají tam dlážděné cesty, hezká náměstí. Ale teď už je o práci nouze, velká chudoba."
Blízká setkání s faunou, jak by se dalo uprostřed džungle očekávat, však neproběhla. Nebo aspoň Čechům se kontakty vyhýbaly. "Nikde jsme mezi zvířaty nekličkovali, na žádné potvory jsme nenaráželi," vyprávěl Vokrouhlík. Husí kůže jim mohla naskočit maximálně z hada, který visel na stromě.
"Zvířata se spíš bojí hluku, když kolem projede nějakých 170 dvojic," uvažoval Vokrouhlík. "Ale když projíždíte pralesem, jsou slyšet zvuky jako z nějaké továrny, hučí to tam. Je vidět, že je les plný života."
