V Solné komoře v podhůří Alp závodil borec z formace Toyota Dolák MTB Team už poosmé. Jednou tam vyhrál padesátikilometrovou trať, pak byl třetí a čtvrtý na stovce.
A s královskou tratí, co měří 211 kilometrů a má sedm tisíc výškových metrů, se letos pral potřetí. "Poprvé jsem skončil druhý, pak jsem nedojel," říkal 35letý závodník. "A teď jsem konečně vyhrál."
Když projel cílovou bránou s rukou nad hlavou, promoklý, zmrzlý a unavený, na tabuli časomíry skočil údaj 10:37 hodiny. Na druhého Barta Brentjense, olympijského vítěze a někdejšího mistra světa, čekal sedm minut. "Jelo se mi fakt dobře," pochvaloval si šampion. "Všechno se mi ten den sešlo. Ale zadarmo to nebylo."
Největším peklem kromě délky a náročnosti trati bylo neskutečně brzké ranní vstávání. Startovní výstřel totiž zazněl už v pět a závodníkům zvonil budík v půl čtvrté. První kopec se pak jel skoro potmě. "Hrůza! Ale já jsem vsadil na jistotu," prozradil Fojtík.
Tou byl prášek na spaní, který večer spolkl. Ze zkušenosti totiž ví, že závodník nejdřív nedokáže usnout, pak s ním cloumá nervozita a když rozespalý v jednu v noci koukne na hodiny a zjistí, že mu zbývají jen tři hodiny, nezabere už vůbec. "Takže jsem tam po desáté ten prášek poslal a spal asi pět hodin."
I ty ale stačily k uležení zlaté formy. Od startu se držel ve čtyřčlenné vedoucí skupině, po šesti hodinách, když už jel sám jako lídr, si říkal: "Je to super, jak se mi jede." Jenže poslední kopec byl očistec. "Tam mě to začalo kousat, tělu už se nechtělo," vyprávěl Fojtík. "Ale i když jsem měl pocit, že jedu krokem, tak soupeři jeli ještě pomaleji."
A českého borce už sjet nedokázali.
Když přebral gratulace, ceny, vyrazil domů a tam už zase začal pomýšlet na další cyklistické mety. Ta první přijde hned o víkendu, kdy vyrazí do Ironbiku, etapového závodu v Itálii. "Že je jenom týden po Salzu? Asi jim nebudu psát, aby start o týden posunuli," smál se vítěz známé Crocodile Trophy. "Ale jo, je to jeden z nejtěžších závodů světa."
Možná ale jen těžko srovnatelný s tím, na který si závodník myslí někdy v budoucnu - bikovou čtyřiadvacetihodinovku. "Ta pravá se jezdí v Americe, jenže tam je třeba se nominovat," ví Fojtík. "A to se mi nechce, jednak na to nemám čas a pak bych chtěl jet rovnou pořádný závod. Už mám něco za sebou, tak požádám o výjimku, aby mě vzali."
