V roce 1999 to byl v Äre mezi muži Michael Rasmussen.
V roce 2007 vyhrál světový šampionát v kategorii do 23 let Jakob Fuglsang.
Na první Dánku v duhovém trikotu si ale disciplína cross country musela počkat až do Nového Města.
Patřila k největším favoritkám, ale tou největší asi byla pohledá Švýcarka Neffová. „Věděla jsem, že je silná,“ tvrdila Dánka.
World Champion!!! I don't even know what to write for this one! But I'm sure it'll come at some point. Tonight I'm ... pic.twitter.com/wpodnpNnr0
Jenže Neffová se po skvělém prvním kole začala v tom druhém propadat, naopak Dánka zvolila opačný postup, najednou všem ujížděla. „Je to privilegium jet na prvním místě. Nemusíte se na nikoho ohlížet, můžete si vybírat stopu, jet svým tempem,“ povídala dvaatřicetiletá cyklistka.
A její tempo bylo vražedné. S každým dalším kolem vytrvale navyšovala náskok, který v cíli činil téměř minutu a čtvrt. S rukama nad hlavou slavila svůj první titul v cross country.
Konečně!
Na tiskové konferenci se pak rozpovídala, jak něco podobného vůbec nečekala. „Ani jsem nad tím nepřemýšlela. Je to opravdu neuvěřitelné,“ smála se.
Zubařina šla stranou
S horským kolem začínala relativně pozdě, až ve svých dvaadvaceti.
„Tehdy jsem se přestěhovala ze Silkeborgu do Kodaně. V roce 2008 jsem se připojila k jednomu místnímu klubu horských kol, který jsem měla kousek od baráku. Začala jsem totiž se zubařinou a kromě studia jsem chtěla dělat i něco jiného,“ vysvětlovala.
„Něco jiného“ ji po chvíli tak pohltilo, že zubařina šla pomalu ale jistě stranou.
Trénovala a závodila především s muži, i to ji zocelilo. „Přeskočila jsem juniorskou i třiadvacítkovou kategorii a rovnou vtrhla do té dospělé - ženské,“ vzpomínala.
Vtrhla je opravdu to správné slovo.
V roce 2010 jela svůj první závod Světového poháru horských kol v Dalby Forest, skončila jedenadvacátá. O rok později byla na stejném místě druhá.
„A zároveň jsem se poprvé stala mistryní světa v maratonu,“ připomněla svůj první velký úspěch cyklistka týmu Specialized.
Titul si zopakovala i o rok později, ale jinak to nebyla povedená sezona. Několikrát během ní padla a třikrát si zlomila žebra. Velký zásah do formy, který poznamenal i celou sezonu 2013.
Mistryně světa i olympijská vítězka?
O rok později už to znovu byla ta stará dobrá Langvadová. Znovu se stala světovou šampionkou v maratonu, znovu z ní soupeřky byly nešťastné. V minulém roce ovládla slavný Cape Epic i Leadville 100, když se stala první ženou, která trať zvládla pod sedm hodin.
Letos už od úvodu sezony prokazovala, že bude těžko k poražení.
Hned první díl Světového poháru cross country v Cairns vyhrála o deset vteřin před před Indergandovou. V Albstadtu nadělovala skoro minutu a půl a do La Bresse už neodcestovala. Chystala se na další titul v maratonu.
A formu na to měla. Jela totiž úžasně. Už po deseti minutách měla na čele malý náskok, když si spletla trať. „Byly tam dvě cesty a já si vybrala tu špatnou. Když jsem to zjistila, ztratila jsem spoustu času,“ přiznala.
Ale závod nevzdala, znovu se propracovávala dopředu, už zase byla druhá a útočila na první místo, když přišel defekt. Dojela do depa, kolo vyměnila a pokračovala dál. V tom přišla třetí rána. „Trvalo mi snad věčnost, než jsem vyřešila problémy se zadním kolem,“ popisovala smolný závod.
Bylo dobojováno.
Disappointing day at marathon worlds. Felt very strong and had a good gap already after 10min up the first climb. I... pic.twitter.com/D9TTJ2Yoqs
Ne, tentokrát si jen někdo nepřál, aby vyhrála. To si měla schovat až o týden později do Nového Města.
Teď znovu bude nosit duhový trikot, který ve své stále mladé kariéře získala už počtvrté. „Když máte talent, je progres vždycky hrozně rychlý a vtipný. Pokud něco takhle vyhrajete a neděláte ten sport odmalička, všichni se pak ptají, co se stalo. Jsem hrozně šťastná, že vidím, že to má smysl a i v pozdějším věku se můžu stát mistryní světa. Jako já dnes. Rok 2014 byl dobrý, rok 2015 ještě lepší a tenhle je naprosto šílený,“ smála se.
A může být ještě lepší.
Teď ji čeká finální příprava na olympijské hry. „I tam bych chtěla být na vrcholu svých sil. Ale to nikdy nevíte, kdy to přijde. Snad to bude v Riu,“ doufá.
Ve dvaatřiceti o konci kariéry vůbec nepřemýšlí, vždyť je na vrcholu svých sil. Ale až jednou skončí, pravděpodobně se vrátí k zubařině. „Na univerzitě mi chybí už jen necelý rok. Teď jsem šťastná, že můžu být světovou šampionkou, ale jednou v budoucnu možná opravdu budu pracovat jako zubařka.“
