Věřila jste v top 10, když jste doběhla do cíle a našla se na deváté řádce výsledkové listiny?
Ani ne. Ale je fakt, že radši jezdím takhle zezadu (měla číslo 48). Protože pokud mám startovní číslo třeba 15 a potom na mě na trati volají, jak si stojím, neberu to nikdy moc vážně, když zároveň vím, že za mnou startuje ještě dalších sedmdesát holek.
Zato tentokrát, když na vás trenér mužů Michael Málek v posledním kole křičel, že jste devátá, vás to určitě namotivovalo, ne?
Říkala jsem si: Jo, máš dvě nuly, musíš jet, co se dá, ve sprintu se bojuje o každou vteřinku. A pomyslela jsem si: Do dvacítky bych dneska mohla být.
Vidíte, nakonec jste skončila devátá i po odjetí všech závodnic.
Z toho jsem měla velkou radost, že mě už nikdo nepřeskočil.
Střelecky bezchybná Voborníková zazářila v Lenzerheide devátým místem ve sprintu |
Další výbornou zprávou je, že se vám povedlo zapomenout na nepovedenou střelbu z nedělní hochfilzenské štafety a vrátila jste se k samým nulám z předchozí stíhačky. Jak jste si po štafetě vyhodnotila, co se s vámi na střelnici dělo?
Ta štafeta mě popravdě furt štve a hlodá. Přemýšlela jsem o ní i v noci po závodě v Hochfilzenu, pořád jsem dumala, jak a proč se to mohlo stát (čtyři chyby a trestné kolo vestoje). Také tady na tréninku v Lenzerheide jsem na tu stojku pokaždé před příjezdem na střelnici myslela. Až včera jsem si řekla, že už to musím nechat být, že přece střílet umím. Biatlon je zrádný, jeden den dáte čtyři nuly a další den musíte na trestné kolo ve štafetě. Pravdou je, že moje sebevědomí bylo po ní tatam. Takže nula ze sprintu je teď pro mě něčím, od čeho se mohu zase odpíchnout. Kdyby se mi nepovedla, nebylo by to dobré.
Momentálně je tedy vaše střelecké sebevědomí zase zpět?
Ano, i když v biatlonu se vážně může stát cokoliv. Navíc ve zdejší vysoké nadmořské výšce se mi nikdy kdovíjak nestřílelo. Přesto to byla pro mě ve sprintu moc důležitá stojka, protože jsem sama sobě dokázala, že ta nedělní střelba byla jen nějakou blbou náhodou a ne pravidlem.
Tereza Voborníková běží sprint v Lenzerheide.
Ve sprintu byly mezi biatlonistkami velké běžecké rozdíly, speciálně k nejrychlejším ženám Lampičové a Braisazové. Ale na druhou stranu 23. běžecký čas je pro vás relativně dobrým vysvědčením.
Jo, třiadvacátý čas je docela dobrý, zvlášť pokud přihlédnu k tomu, že u mě nebyla běžecká forma před Vánoci nikdy taková, jak jsem si přála. Jen ta ztráta (1:36 minuty na Lampičovou, 1:22 na Braisazovou) je dost velká, radši bych se pohybovala okolo minuty za nejlepšími běžkyněmi. Ale dnes na víc nebylo. Asi hlavně kvůli sjezdům, kde jsem hodně nabírala. Ve stoupáních jsem se naopak necítila špatně.
Trať byla i podle slov dalších aktérek hodně rozbitá.
Nejhorší bylo, že jsme zdejší dlouhý rovinatý sjezd zakončený zatáčkou jely celý po ledu. Už když jsem se rozjížděla, měla jsem v něm problémy udržet nohy rovně vedle sebe, jezdilo se tam hodně rychle. Pak jsem si řekla, že radši ve sjezdu ztratím v každém kole nějaký čas, než abych se sbírala po pádu. Někdy sice platí, že risk je zisk, jenže s takovouhle podmínkou se obvykle moc nesetkáváme. Naštěstí ve stíhačce pojedeme ten kopec jen z půlky, rychlost nebude až tak velká.
Světový pohár se koná v Lenzerheide poprvé. Vy jste však na rozdíl od některých českých biatlonistek toto švýcarské středisko znala už z minulosti. Kam ho ve svém osobním žebříčku řadíte?
Většinou když mám na nějaký areál hezkou vzpomínku z minula, cítím se v něm při další návštěvě psychicky hezky. A tady jsem loni byla desátá ve stíhačce na mistrovství Evropy v rámci IBU Cupu, i když jsem do ní vyjížděla z 25. místa. Tak jsem vzpomínala, jak se mi tu jezdilo hezky a jak jsem v Lenzerheide kdysi měla dobré běžecké časy i v juniorech, ačkoliv se střelbou jsem tu tehdy dost bojovala. Zdejší areál mám ráda, patří k mým oblíbenějším.
Voborníková se smála: A teď už můžu skončit. Čtyři nuly dala podruhé v kariéře |
Patří vám nyní 21. místo pohárového pořadí, které vám zaručuje start v nedělním hromadném závodě. Také potvrzení této pozice bude vašim cílem v sobotní stíhačce, že?
No mohla bych mít neděli před odletem i docela poklidnou (směje se), ale samozřejmě bych byla nadšená, kdybych si hromaďák zajela už před Vánoci. Zatím jsem jich ve svěťáku moc neabsolvovala. Byla by to pro mě čest.
Mnohé týmy nadále řeší zdravotní potíže, z elitních biatlonistek chyběly ve sprintu například Jeanmonottová a Hauserová. Českému týmu se zatím nemoci vyhýbají?
Také řešíme různá drobná nachlazení a u Adama Václavíka dokonce bylo nejisté, jestli v pátek sprint pojede. Celkově jsme však měli štěstí, že jsme v Östersundu na rozdíl od jiných týmů bydleli na hotelu, kde údajně covid nebyl. Takže nějaké rýmy u nás proběhly, ale nic vážného.
