„Snažila jsem se doma vyléčit, trochu si odpočinout a pak i dělat něco jiného, což jsem snad naplnila tím, že jsem jezdila na kolečkových lyžích,“ vyprávěla po velmi povedeném vytrvalostním závodě v Oslu. „Dnes jsem do toho šla s čistou hlavou a s vědomím, že ani nevím, jak na tom budu. A zároveň jsem chtěla prolomit svoji smůlu z vytrvalostního závodu.“
Takže jste stála na startu s pocitem: Nemám co ztratit?
Přesně tak. Říkala jsem si, že to bude všechno, nebo nic. Že buď zase nechám na střelnici nějakých pět minut, nebo dokážu odhodit nervozitu, nebudu rány předržovat a pokusím se předvést, co opravdu umím. Což se naštěstí povedlo.
Voborníková zajela kariérní maximum, ve vytrvalostním závodě skončila pátá |
Při vašem nepovedeném vytrvalostním závodě v Novém Městě naopak mohla sehrát roli tíha domácího šampionátu i toho, že jste jela o postup do hromadného závodu?
Určitě. V Novém Městě jsem vytrvalostní závod jela ve stavu, že hrozně chci, ale na prvních třech položkách jsem nasbírala po jedničkách, což vás v takovém závodě nikam neposune. Na čtvrté položce jsem pak věděla, že musím dát nulu a místo toho jsem všechno zakončila dvojkou. Dnes jsem byla mnohem uvolněnější.
A z 20 terčů jste zasáhla 19. Ta jedna jediná rána mimo byla těsná?
Vůbec nevím. Prostě to byla moje chyba. Po první ležce mi hlásili, že ji mám celou vpravo, ale ať necvakám (neupravuju miřidla) a podívám se nejdřív, jaký bude vítr na střelnici. Tam mi přišlo, že fouká podobně, proto jsem cvakla jednou. Možná to bylo málo.
Na trati se vám jelo dobře? Také běžecký čas není špatný.
Dlouho jsme nezávodili, šlo o první závod po delší době a trať byla ledovatá. Neřekla bych, že by se mi běželo bůhvíjak skvěle, ale rozhodně jsem se na trati ani nějak netrápila. Takže jsem měla smíšené pocity.
Odečítání je jen hrou na kdyby, ale asi jste si odečetla, kde byste bez té jedné trestné minuty ve výsledkové listině figurovala, že? (druhá, těsně za vítěznou Tandrevoldovou)
Jo, odečetla. Ale i páté místo je super umístění, s jednou trestnou minutou můžete být klidně i patnáctý.
Když jste projela cílem, jaké jste měla pocity?
Tehdy jsem ještě na nějaké páté místo vůbec nemyslela, jela jsem s číslem 34 a říkala si, že pořád klidně mohu skončit třeba dvacátá. Ale pak jsem šla za našim týmem, na telefonu jsem koukala na průběžné pořadí, a říkali mi, že už asi nehrozí nikdo, kdo by mě mohl předjet. Tak jsem se začala trošku radovat. I když já se radši moc neraduju, než je úplný konec. Tím hezčí to pak je.
Podruhé v životě jste si v poháru vybojovala cestu na rozšířené pódium pro šest nejlepších. Stále je to pro vás unikátní zážitek?
To bude vždycky. Pro každého, kdo se na pódium dostane, jde o něco speciálního. A pro mě je to pořád něco naprosto nového. Nikdy se mi taková vyhlášení neomrzí.
Čekání na opadnutí mlhy a denní odklad závodu byly předtím hodně nepříjemné? Nebo s něčím takovým ve vašem sportu počítáte, že se občas stane?
Mě hrozně štvalo i loni, když tu kvůli mlze sprint odložili až na další den, protože v mlze se mi střílí dobře a nevadí mi. Ačkoliv uznávám, že v té čtvrteční by vážně moc závodit nešlo. Dnes už jsem byla docela naštvaná, když start zase odložili, moc jsem chtěla, abychom odstartovaly. Naštěstí pak mlha úplně zmizela. Trochu mi předtím bralo energii, když jsem se rozjela, připravila k nástřelu a najednou start zase odložili. Zase jsem musela zpátky do buňky, na půl hodiny si sednout, navíc zpocená. Ale pro všechny byla ta situace stejná.
Zdá se, že Holmenkollen je areálem, který vám sedí. Už loni jste si zde zajela kariérní maximum, tehdy šlo o 6. místo ve sprintu.
Loni jsem si myslela, že to bylo tím, že šlo o poslední závody sezony – a díky tomu jsem necítila žádnou nervozitu, byla jsem klidná a těšila se na konec sezony. Jenže letos nás čeká ještě spousta závodů a další dvě pohárová kola, takže jsem sama překvapená, jak se mi tu vedlo stejně jako loni. Rozhodně mi zdejší areál a tratě sedí, mám je ráda.
Tereza Voborníková na květinovém ceremoniálu po vytrvalostním závodě na norském Holmenkollenu.
Na nejvyšší stupeň se vrátila po protrápeném mistrovství světa Ingrid Tandrevoldová. V Novém Městě měla obří blok při položce vstoje, tady v ní byla suverénní. Dokážete se vcítit do její role?
Jo, takovými dočasnými bloky si prochází spousta závodníků. Já je zažívala při štafetách. Jakmile jsem při ní šla na trestné kolo, měla jsem potom na střelnici strašný strach. Spoustě závodníků se také nedaří zazávodit dobře doma, třeba v letošní sezoně Švýcarům v Lenzerheide, nebo i nám v Novém Městě, protože na domácí půdě býváte hrozně nervózní. Ale Norové jsou naopak doma ještě silnější než normálně.
Však si Tandrevoldová pochvalovala, jak na ni pozitivně působí, že to má kousek domů a ke svým blízkým.
Právě. Mě osobně to vždycky spíš stresovalo, Ingrid naopak. Což je ta norská nátura, o dost jiná než česká.
V sobotu si zajedete v Oslu hromadný závod. Je to malá náplast za absenci v této disciplíně v Novém Městě, kterou jste těžce nesla?
Mnohem radši bych ho jela v Novém Městě, kde šlo o mistrovství světa a navíc u nás, v Česku. Moc mě tehdy mrzelo, že jsem se do něj nevešla. Ale zároveň jsem rozhodně ráda, že v něm zítra budu. I když s bilancí v hromaďácích na tom zatím nejsem moc dobře.
