Opravdu jste nosila ze školy i pětky?
Jo, já byla takový raubíř a trošku lempl. (rozesměje se) Jak jsem jezdila pořád ven na soustředění, tak jsem se potom moc nedoučovala, co ostatní mezitím probírali. Pak jsem musela ty průměry známek vytahovat nahoru recitací básní. Nebo zpěvem.
Pětky ve vaší letošní pohárové bilanci jsou naopak spíš vyznamenáním, ne? Ze šesti závodů máte bilanci 5. - 1. - 5. - 8. - 3. - 5.
To je bomba. Já netušila, že s jednou ránou mimo bych tady mohla skončit pátá. Vím, kolik času vždycky prostojím na střelnici. A ve sprintu se ani běžecky moc silná necítím. Tak jsem nečekala, že si budu takhle dobře stát. Ta pětka je vážně bomba, jsem za ni hrozně ráda. Škoda jen, že jsem se nechala rozhodit při první střelbě vleže.
Co se při ní přesně přihodilo?
Nastřelovaly jsme před závodem na trojce. Při závodě tam přede mnou střílela jiná závodnice a oni nenatáhli dost rychle terče. Přijela jsem, chtěla si lehnout a ani jsem se nepodívala na terče, jestli už jsou tam natažené. Klekám si a najednou si všimnu: Jéjej, ono je to na té trojce úplně bílé. Proto jsem si chtěla lehnout vedle na dvojku. Ale vtom jsem si všimla, že trojka už je konečně natažená. Tak jsem zase zamířila zpátky. Trochu jsem zpanikařila, měla jsem už zůstat na dvojce. Ale tu trojku jsem zase měla ozkoušenou.
Mohlo toto „přeskakování“ poznamenat i vaši první ránu, která letěla mimo terč?
Určitě. Chtěla jsem tohle své časové zakolísání rychle dohnat, abych nezůstala na ležce moc dlouho, ale udělala jsem to na úkor přesnosti, což mě zpětně moc mrzí. I když zároveň si říkám, že celkově je i ta střelba super.
Česká biatlonistka Gabriela Soukalová na trati sprintu v Pokljuce.
A navíc máte šestý nejrychlejší běh.
Kluci ze servisu byli dneska šikovní a povedla se jim máza. Cítila jsem při testování, že sníh má poměrně vysokou vlhkost, protože na něj dlouho svítilo slunce. Ale když jsme startovaly, slunce už nemělo takovou sílu a sníh pomalu začal vysychat. Byl rázem na pocit o hodně pomalejší, což mě dost překvapilo. Po 200 metrech jsem se podívala na lyže, jestli jsem si omylem nevzala tréninkové. Ale nevzala, byly nakonec zvolené dobře. Běžecký čas mě každopádně moc potěšil.
Dopomohl vám také k tomu, že nadále zůstáváte majitelkou žlutého čísla vedoucí závodnice poháru.
Což je bezvadné, jsem za tuhle šanci závodit ve žlutém čísle pořád moc vděčná. A jsem i překvapená, že mi vydrželo až do dneška.
To způsobuje právě ta vyrovnanost vašich výsledků. Vždyť takovou bilanci žádná jiná žena letos nemá.
Jenže už se ke mně blíží konkurentky. A Laura Dahlmeierová (při úvodním kole SP byla nemocná) je teď velmi silná, co závod to bedna. Myslím, že mě brzy docvakne.
V sobotní stíhačce je nyní vzhledem k rozestupům vše možné?
To je pravda. Ale je bezvadné, že startujeme s holkama takhle pěkně v popředí. Je pro mě rozhodně lepší vyjet s pětkou na čísle. Aspoň vidím, že mám před sebou nějaké soupeřky. Horší bylo, když jsem v Östersundu startovala do stíhačky s jedničkou. Ta jednička mě totiž docela psychicky vysiluje. Hned po startu závodu mi připadá, že už nemůžu - to kvůli tomu pocitu, jak mě všechny holky budou stíhat. Pětka bude fajn. Někoho se chytím a uvidím, jak se to vše vyvine. Závod mi potom i rychleji uteče.
Samotná Pokljuka, kde jste dvakrát za poslední čtyři roky vyhrála a také dnes uspěla, je pro vás místem zaslíbeným. V čem tkví její kouzlo?
Připadá mi, že kdykoliv sem přijedu, tak odtud vyzařuje klid. V dnešní uspěchané době se tu zastavíte a když se jdete večer projít, neslyšíte žádná auta. Je to tady opravdu očista, na Pokljuce si vždycky dokonale vyčistím hlavu. I ten svěťák je tu takový komorní. Nemá tak početné publikum jako třeba v Německu, kde chodí diváků strašně moc. Panuje zde milá, rodinná atmosféra. Ti lidé, co připravují místní závody, jsou už naši přátelé.
Jen ubytovacích kapacit v nejbližším okolí moc není.
Nad areálem končí silnice, u závodiště je jeden hotel, a to je všechno. Tam bydlí kluci. My jsme zhruba tři kilometry od nich. I na dopingové testy nás výjimečně nevozí na závodiště, ale dolů k Bledu, kde bydlí většina ostatních týmů. Včera jsem měla to „štěstí“, že mě vybrali na nesoutěžní test. Jela jsem z hotelu přes půl hodiny dolů k Bledu a bylo mi od žaludku hrozně. Vzala jsem si předtím na cestu snídani a v zatáčkách to vážně nebylo dobré. Ani jsem tu snídani nedojedla. Přijela jsem pak celá zelená na trénink a Zdenda Vítek se mě ptal: Co ti je?
