Při závěrečné položce sobotní stíhačky se pak scénář opakoval. Čekání na čtvrtý výstřel. Ještě delší na pátý.
Ale znovu vše do černého.
„Příště bych tam mezi ranami mohla dělat kliky,“ zasmála se.
Ty dvě položky odstřílela za 43 a 49 vteřin. Zhruba o 20 vteřin pomaleji, než bývá zvyklá.
Se zkušenostmi svých 33 let nicméně vycítila, že toto je vítězný postup. Sokyně Domračevová a Mäkäräinenová dělaly chyby, ona nikoliv, i když s velkou prodlevou.
A tak poprvé po třech letech a pošesté v kariéře proťala vítězně cíl závodu Světového poháru.
„Byly těžké podmínky, foukal vítr. Počkala si, přemýšlela nad každým výstřelem,“ ocenil manžel i kouč Daniel Kuzmin.
Náročný průběh závodu ji předtím stál hodně sil. „Pocitově jako bych při střelbě ztrácela dech, bojovala jsem o každý výstřel,“ líčila. „Pořád jsem si opakovala: Nasťo, klid, mysli pozitivně, počkej si na optimální chvíli pro stlačení spouště. A vyplatilo se.“
Naučila se už lépe rozumět svému tělu a nevystavovat ho přetížení. Proto vypustila v minulém pohárovém kole vytrvalostní klání v Östersundu. Stále příliš živé má vzpomínky na minulou zimu, kdy se po více než dvouleté mateřské přestávce vrátila do Světového poháru.
Tehdy ještě kojila, ale zároveň už závodila.
„Jako máma jsem nemohla naší dcerce Olivii dopřát nic lepšího než kojení, ale jako sportovkyně jsem trpěla,“ popisovala letos na podzim v rozhovoru pro slovenský deník Šport. „Profesionální biatlonistka musí denně zvládat velkou zátěž. Jedny závody mě však pokaždé vrátily o krok zpět a už jsem potom nedokázala nastoupit na další svěťáky.“
Kuzminová slaví olympijské zlato ve Vancouveru.
V březnu zakončila minulou sezonu 78. místem v Oslu a až coby 40. žena Světového poháru.
„Po sezoně mi navíc na vyšetřeních zjistili poruchu imunity, dlouho jsem užívala antibiotika. Dva porody zanechaly také stopy na mém organismu. Ale vnitřně mě i posilnily.“
Navíc tato sezona je olympijská. V takových Kuzminová vždy ožívá.
Zlatá a navrch stříbrná na hrách ve Vancouveru 2010.
Znovu zlatá ve sprintu v Soči 2014.
Vždy poněkud překvapivě.
A vždy už v roli matky.
Anastázia Kuzminová v cíli zlatého olympijského závodu v Soči.
Sestra ruské jedničky Antona Šipulina se narodila na Sibiři v Ťjumeni. Při soustředění na Dachsteinu se však před dvanácti lety seznámila s Danielem Kuzminem, reprezentujícím Izrael v běhu na lyžích a dlouhodobě žijícím v Banské Bystrici. Tehdy jí v kabince lanovky, kde se tísnilo příliš mnoho lidí, uvolnil místo.
Soutěž o cenyTipujte nejlepší biatlonové střelce  Kdo v české reprezentaci nejlépe střílí? Hrajte o biatlonové oblečení a části z olympijské kolekce. Tipujte ZDE |
V roce 2007 se jim narodil syn Jelisej. Jenže když se chtěla vrátit do ruské reprezentace, nesetkala se u trenérů s pochopením. Odmítli zohlednit její mateřství a dopřát jí kvůli synovi ústupky v přípravě.
Proto zaklepala o rok později na slovenské dveře a na mistrovství světa v Pchjongčchangu 2009 už pro Slovensko získala první medaili. Leskla se stříbrně.
Nyní měla vizi, že by v olympijském Pchjongčchangu kruh své slovenské „druhé“ kariéry uzavřela. „Tak jsem si to nastavila. Ale možná ještě názor přehodnotím.“
Rozhodně si však do Koreje přibalí startovní číslo z minulých her.
Do Soči 2014 si totiž vzala i své „zlaté“ startovní číslo z Vancouveru 2010, v noci před vítězným sprintem na něm spala - a fungovalo to.
V Pchjongčchangu se tedy pro změnu prospí na svém čísle 33 ze zlatého závodu v Soči.
