Ve čtvrtek ráno byl takřka rozhodnutý, že do sprintu nenastoupí. V poledne však usoudil: Zkusím to, nemám co ztratit. A po 28. místě v cíli tvrdil: "Čekal jsem to ještě stokrát horší."
Rovněž Veronika Vítková, která onemocněla před dvěma týdny v Pokljuce, stále posmrkává. "Jsem ucestovaná, ulyžovaná, ustřílená, utahaná. Těším se na klid."
A dokonce i Běloruska Darja Domračevová, opět jednou v Oslu triumfující, přiznává: "Už je toho moc. Všichni odpočítáváme: čtyři dny do konce, tři dny, dva dny..."
Na tréninku a v závodech vystřelil každý z nich za sezonu takřka 10 tisíc nábojů a naběhal okolo 300 závodních kilometrů. Jistě, je to stejné každou zimu. Letos však olympijský stres a měsíc v Soči učinily své. "Olympiáda zatíží těla natolik, že jsou úplně vyčerpaná, imunita oslabená a chytíte cokoliv," povídá Jaroslav Soukup.
Každá cesta pak bolí. A biatlonisté se za zimu něco nacestují. Není to tak dávno, kdy i čeští reprezentanti na sever jezdili auty. "To potom pomalu ani nemělo cenu, aby si stoupali na start," vzpomíná kouč Ondřej Rybář.
"Bývalo nás plné auto, v tranzitu sedm lidí vybavených řízky na cestu," vypráví Jaroslav Soukup. Například do finského Kontiolahti to dělalo 2 400 kilometrů a 24 hodin.
Soukalová dříve cestovala s rodiči vozem i na předsezonní soustředění do Švédska, až 22 hodin včetně trajektu. "Neumím si představit, že bychom teď dva dny po takové cestě závodili," povídá. "Většinou jsme z ní byli tak zničení, že jsme se tři dny srovnávali."
Šéftrenér Rybář učinil šíleným cestám po hrách ve Vancouveru přítrž. Alespoň nejlepším závodníkům zařídil, aby do Skandinávie létali. "A po hrách v Soči jsem si poprvé letenku do Kontiolahti vysloužil i já," usmívá se.
Zato servismani opět putovali s lyžemi po zemi. Kdyby je totiž poslali letadlem... Šéf svazu Václav Fiřtík jen zakoulí očima, jaké desetitisíce by nadváha stála. "Ale na příští rok, kdy se koná v Kontiolahti mistrovství světa, zkusím domluvit armádní speciál," slibuje.
I tak zůstává pro závodníky během zimy cest autem dost a dost. Do Pokljuky to měli takřka 800 kilometrů. A ne každý při nich dokáže usnout. "Od doby, co jsme měli s přítelem nehodu v autě, tak v autě neusnu, jakmile se trochu setmí," líčí Vítková. "Letadlem je to lepší, jenže i v něm se poslední dobou začínám bát." Silné turbulence ze Soči a hlavně z Kontiolahti ji vystrašily. "Navíc klimatizace byla tak studená, že kdo seděl u okýnka, nasazoval si čepici," přidává Soukup.
V pondělí před polednem se z Osla vydají na svoji poslední cestu v olympijské zimě. Domů!
Od té doby je dělí necelých 30 závodních kilometrů a 40 ran. "Už pouhá představa dalších kilometrů na trati bolí," říkala v cíli sprintu Soukalová.
Raději tedy všichni myslí na dovolenou. Ačkoliv...
Budou mít chuť opět někam vycestovat? Že se vůbec ptáme.
"S rodinou je to něco úplně jiného," ujišťuje hned Soukup. "Naše Adélka je ještě malá, ale třeba někam do Tater vyrazíme."
Vítková se zasní, že by mohli s přítelem vyrazit na exotickou Šrí Lanku. Ale nemusí to být právě Šrí Lanka. Hlavně že s sebou nebudou mít lyže a pušky...
