Popáté se biatlonista z Jilemnice pod pěti kruhy nepředstaví. V Anterselvě ho bolesti ani nepustily na start. "Když vás utnou před branou a zavřou, je to těžké," přiznal.
Zeširoka vysvětloval svou situaci, 12 minut trval jeho úvodní monolog. Mimo jiné v něm padly věty...
"Spousta lidí se mě ptá... Nechci si stěžovat, protože to vypadá, že si stěžuju a připadám jako hypochondr."
"Nemohl jsem se nominovat na olympiádu, protože mám prasklou ploténku s výhřezem."
"Problémy se zády mám dlouho, asi od šestnácti let."
"Když jsem se ve 32 letech začal intenzivně protahovat, záda se zlepšila, nehledě na to, že se upravila poloha vestoje, se kterou jsem se vždycky pral. Fungovalo to. Až to letošního jara."
Tehdy při fotbale pocítil jemné klapnutí v zádech. A jéje, zase problém? proletělo mu hlavou. Dopřál si volno, začal cvičit, protahovat se - a nic. Magnetická rezonance, na níž ji poslal fyzioterapeut Pavel Kolář, odhalila vyhřezlou ploténku. "Záda jsou prý celkově v dost dezolátním stavu."
Podstoupil léčbu, rehabilitace, infuze, fyzioterapii. Když se cítil lépe, začal postupně s tréninkem. Denně navíc hodinu a půl cvičil speciální cviky na záda. "A všechno se vrátilo k normálu. Celý podzim to fungovalo slušně."
Jenže pak došlo na závody a zcela odlišnou intenzitu zátěže. Z Östersundu odjel předčasně domů. Po dalším z Kolářových zásahů startoval v Hochfilzenu. Po štafetě mu bylo ouvej. "Nemohl jsem se zout z lyží, ohnout pro lyže, oblíknout se, vyjet, fakt těžké bolesti."
Opět se vrátil do péče lékařů, opět podstoupil obstřiky. O vánočních svátcích lehce trénoval, na Silvestra však bolestí nebyl schopný vystoupit z auta. "Připadal jsem si jako invalida."
Zkraje nového roku se rozhodl, 5. ledna dokonce trenéru Ondřeji Rybářovi zavolal: "Balím to."
Kolář ho však povzbuzoval: Pokud nechceš skončit úplně, ještě to zkusíme. "Nerad to vzdávám. Je to těžký, olympiáda za dveřma, nějaká forma jakoby byla a je těžké to opustit, když to má člověk přímo pod očima," uvažoval.
Do Anterselvy odjel s vizí, že se popere o pátý olympijský start. Jenže tvrdší trénink ve vysokohorském středisku ho opět zlomil. "Dopadlo to, jak to dopadlo. Udělal jsem proto maximum, nemám špatné svědomí, že bych něco podcenil. Asi tak..." řekl.
Až pak začal odpovídat na otázky...
Smolař Zdeněk Vítek Mimořádně talentovaný biatlonista s velkým fyzickým potenciálem, kterého ničí zdraví a tu a tam se mu na trati přihodí ne zcela obvyklá situace, takový je Zdeněk Vítek. Vzpomínáte, jaké všechny zážitky má 36letý biatlonista za sebou? - na MS v Pokjluce 2001 ve sprintu při střelbě vstoje třikrát chyboval, ale dobrovolně absolvoval čtyři trestné okruhy, čímž se připravil o lepší umístění - v závodě SP s hromadným startem v Oberhofu 2002 střílel na jeho položku Rus Rožkov, Vítek přijel do cíle se třemi náboji čtvrtý a později byl diskvalifikován - kvůli problémům s břišními svaly musel vynechat celou sezonu 2003/04 - v září 2005 strávil týden v nemocnici, na lovu vedle něj vystřelil kamarád a biatlonista málem přišel o sluch - ve stíhacím závodě SP v Ruhpoldingu 2006 půjčil po pádu hůl Švédovi Bergmanovi. Vzápětí sám upadl a ztratil nábojníky - ve sprintu SP v Hochfilzenu 2010 chtěl na první položce střílet se zajištěnou pojistkou na zbrani, přesto skončil dvacátý |
Kdy jste se rozhodl definitivně?
V podstatě jsme to s trenérem rozebrali ve středu večer. Pavel Kolář mi sice říkal, že by se nemělo nic horšit, ale když vám při rychlém tréninku během jednoho kola třikrát lupne v zádech, to je taková kudla... Musíte pak na pár vteřin zastavit a rozdýchat tu bolest, a to je divné. Nehledě na to, že člověk se podvědomě brzdí. Tak to nejde.
Jaký pocit převážil po tom definitivním rozhodnutí? Úleva? Smutek?
Já už s tím byl smířený. Nejsem tak slabý a umím potlačit bolest, ale někde je asi hranice, kde si člověk řekne: Dost, na toto už nestačím. Jak to bylo dlouhodobé, emoce z toho zklamání se malinko rozmělňuje.
Bylo by vaše rozhodování snadnější, kdyby nešlo o olympijské hry?
Určitě. Možná by mě víc než olympiáda mrzelo mistrovství světa doma. To pro mě bylo ještě větší motivací. Ale když vás utnou před branou a zavřou, tak je to těžké.
Co bude dál?
Je několik alternativ. Jedna z nejbláznivějších je ta, že půjdu na operaci a budu pokračovat dál. Další je operace a konec. A třetí, že nepůjdu na operaci a zkusím se s tím poprat. Pavel Kolář s tím má zkušenosti. Když prý dva tři měsíce povolím z tréninku, může se to upravit, naskočí to samo a v běžném životě mě to nebude tak omezovat.
K čemu se kloníte teď?
Nemám jasno. Jezdit jako turista mě fakt nebaví. Ve čtvrtek jsem se byl na tréninku projet a když člověk vidí ty kluky, jak jezdí rychle, taky by se do toho rád opřel, ale musím se brzdit. Musím si udělat nadhled.
Bolesti vám neumožňují plnohodnotně závodit. Ovlivňují vám život i mimo biatlonu?
Nemůžu moc sedět.
Do Anterselvy jste přece jel autem sám několik hodin.
Vždyť to bylo hrozný. Ze sedmi hodin jsem měl snad šest zastávek. Ze začátku jsem vydržel dvě hodiny, pak jsem ale po půlhodině stavěl. Nešlo to.
To nezní nijak optimisticky.
Hmmm... Chtěl jsem hlavně poděkovat těm lidem, kteří mi s tím pomáhali. Zkoušel jsem nejen pana Koláře, vyzkoušel jsem několik dalších metod. Od alternativy až po klasické léčení. Snažil jsem se to nějak vyřešit, udělal jsem co jsem mohl.
Mohl vás dorazit výkon ve smíšené štafetě v Östersundu, kterou jste vyhráli?
Tam to bylo ještě dobré, měli jsme tam ale tři dny volna a zařadil jsem do tréninku více obecné síly. Možná se to pak všechno sečetlo včetně psychického stresu před závody. Do druhého závodu jsem nastupoval s tím, že mě to bolí. Možná jsem to tím dorazil, ale kdo ví.
Uklidňují vás v této situaci vzpomínky na úspěšnou minulost? Máte přece třeba medaili, bronz z mistrovství světa v Chanty Mansijsku 2003.
To ne, zatím ještě chci myslet dopředu. Jestli budu vzpomínat, uvidíme doma, až budu mít čas a klid.
Takže tohle ještě za konec nepovažujete.
Odmítl jsem se dívat dopředu. Chtěl jsem, aby sezona dobře dopadla. Teď mi to vypadlo malinko dřív, takže si to nedovedu představit. Nechávám to proplout hlavou.
