Bylo snadné uhodnout, kteří: ti odmítající cokoli pražského. Třeba právě "neúspěšného" kouče Blažka, jenž s USK přece "nic zázračného nedokázal".
Osm let u ženské reprezentace v roli asistenta Jana Bobrovského jako by bylo zapomenuto. Osm nejúspěšnějších let. I rok 2003, stříbrný na mistrovství Evropy. Nebo rok 2005 – zlatý tamtéž.
První reprezentační zlom pro Blažka přišel před třemi lety. Páté místo na ME bylo zklamáním, za které někdo musel pykat. Spory mezi manažerem národního týmu Jiřím Hamzou a asistentem Blažkem přerostly míru – druhý jmenovaný radši odešel.
A ještě loni v dubnu byl přesvědčen: "Reprezentace je pro mě uzavřenou kapitolou." Nebyla. Už o šest měsíců později byl jmenován hlavním trenérem pro domácí mistrovství světa.
Co se mezi tím stalo? Přišel historický krach českých basketbalistek v podobě desátého místa v Evropě. A bilo se na poplach.
Zachráncem měl být muž z Prahy. Do funkce se Blažek nechal přemlouvat, do konkurzu se přihlásil na poslední chvíli. Jiný kandidát se zkušeností z nejvyšších basketbalových pater se v Česku nenašel.
Už tehdy věděl, že půjde o riskantní misi: ženský basketbal byl ještě před měsíci světem sám pro sebe. Fanoušci se znají jménem, každý ví vše na každého. Jako na maloměstě. A tam každá kritika i intrika zabolí víc než v metropoli. Neúspěch by Blažek dostal hodně pocítit.
Zkušený trenér tak vsadil na cestu, jež mu byla vlastní. Cestu konzervativní. V duchu motta "Není čas na experimenty" k sobě přizval všechny členky zlaté generace včetně zkušených Hany Horákové či Ivany Večeřové. K návratu přesvědčil Michaelu Ferančíkovou.
A sázka na velkou basketbalovou rodinu se vyplatila. V čem se lišila reprezentace loni a letos nejvíc? V atmosféře. Permanentní dobrá nálada stála u zrodu úspěšné party.
Tehdy se projevil Blažek jako "muž středu", jak sám sebe přezdívá. Kritiku i očekávání tlumil u sebe. Na hráčky dopadaly minimálně.
Češky potřebovaly k úspěchu štěstí, formu v den D... Ale taky získat víru, že i obrům se lze postavit. Letošní výběr tuhle víru měl. I díky malému velkému muži na lavičce.
Ani stříbrný úspěch, který z basketbalu na pár dní učinil sport číslo jedna, Blažka nezmění. "Nejradši bych někam zalezl. Teď bych si přál aspoň jeden den klid," říká až zkroušeně.
Ve světlech ramp se necítí vůbec dobře. I proto zatím nechce hovořit o svém pokračování u reprezentace. Nejšťastnější Lubor Blažek bude, až mediální tlak utichne. A on se bude moci věnovat klubu, rodině, chalupě.
