O zapomínání v českém basketbalu

Praha - Zapomínají basketbalisté hodně nebo málo ? Při hledání odpovědi nemusíme chodit daleko. V basketbalu se nepohybují jiní lidé, než vídáme každý den na ulici nebo při pohledu do zrcadla. Snad jen o něco vyšší. Jinými slovy vztahy v tomto sportu nejsou o nic horší, ale bohužel také o nic lepší než jinde. Dá se tedy říct, že zapomínání má v basketbalu, bohužel, své pevné místo. Tak například hnutí na celých 55 let zapomnělo, že tu jsou (a přejme jim, aby ve zdraví ještě dlouho byli) bohatýři, kteří na IV. mistrovství Evropy 1946 v Ženevě vybojovali zlaté medaile a jediný titul evropských šampiónů.

Když tři ze sedmi žijících členů týmu Emil Velenský, Josef Toms a Ladislav Trpkoš (ostatní se z různých důvodů nemohli dostavit) přebírali v přestávce pátého finálového zápasu v Praze na Folimance pamětní diplom a finanční prémii od Klubu Mattoni NBL, ani nemohli nejdřív uvěřit. Za všechny tři to vyjádřil Josef Toms : „Padesát pět let si na nás nikdo nevzpomněl a teď, když jsme skoro mrtví, ano.“

Bohužel nejsou sami. Je spousta dalších, kteří šířili slávu československého basketbalu  a byli ve své době výraznými osobnostmi nejen u nás, ale často i v celé Evropě. Mnoho z těchto mužů i žen by se třeba nějakým způsobem podělilo o své sportovní i lidské zkušenosti, znalosti a kontakty. Má to jednu chybu – někdo se jich zapomněl zeptat. Třeba i na to, jaké by měli nápady do koncepce práce s mládeží a koncepce propagace českého basketbalu. Jenže ty se na centrální úrovni vytváří už několik měsíců !!! V tomto případě „se“ zapomnělo hned na dvě věci. Vyjádřeny prastarými lidovými rčeními víc hlav víc ví
a kdo rychle dává, dvakrát dává.

V této souvislosti mně vždycky vyvstane před očima záběr z jednoho tenisového (!) turnaje ve Spojených státech a okamžik, když do hlediště vešel Wilt Chamberlain, v té chvíli už dávno v basketbalovém důchodu. Pětitisícové hlediště jako jeden muž povstalo a připravilo mu minutovou ovaci…

Neméně závažné je ovšem „zapomínání“ na fakt, že už deset let žijeme zaplaťpanbůh v konkurenčním prostředí, což se samozřejmě vztahuje na sport i basketbal. Jeho české podobě není nic platná pozice celosvětové sportovní dvojky za fotbalem. Pokud co nejvíc z nás nepřiloží ruku k dílu, žádné sdružení, asociace natož pak, jak s oblibou říká Milan Šedivý, žádní dědečkové, zázrak neudělají. Příklad? Zpravodaj pražského basketbalového svazu a jeho internetová varianta, které jsou velmi dobrou (nikoliv bezchybnou) propagací hodnou následování, ale také trnem v oku. Proč ? Je to prý drahý plátek samotných tvůrců. To je jistě zajímavý názor většinou těch, kteří nepřeložili stéblo a vlastně taky na něco zapomněli.  Totiž, že za všechno se platí. Dřív nebo později.


Sport v roce 2024

4. - 26. 5. Cyklistické Giro d´Italia
10. - 26. 5. MS v hokeji, Praha a Ostrava
26. 5. - 8. 6. Tenisové Roland Garros, Paříž

Témata: Basket liga, Ženeva