"Byla to nejdůležitější střela v mém životě. A taky nejkrásnější," říkala dvaatřicetiletá hráčka.
"Takhle jsi měla vystřelit už v Katovicích," dobíral si ji kouč Bobrovský. "To už bys byla dvojnásobnou mistryní Evropy."
Před šesti lety zvolila Němcová ve čtvrtfinále s Ruskami místo střely nahrávku. Český tým prohrál. "Chybama se člověk učí, pane Bobrovský," odvětila Němcová. V jejím případě to asi opravdu platí.
Bývala jste jako malá zbrklá?
Jo. Když byla nějaká důležitá věc, vždycky jsem znervózněla.
V neděli to tak nevypadalo.
Před tou střelou jsem nervózní nebyla, při ní taky ne. Až potom. Klepala jsem se jako osika. I když je to pro sportovce těžký, řekla jsem trenérovi, že nemůžu jít vyhazovat z autu. Byla to nutnost.
Kde jste nabrala tuhle jistotu?
Jít v osmnácti letech hrát do zahraničí, to je škola života. S narůstajícím věkem každý zkušenosti nabere a je klidnější.
Co vás nejvíc zocelilo?
Všechno trochu. V osmnácti vás vypustí do světa a starejte se o sebe. Anglicky umíte jen trochu, musíte se se všemi nějak dohodnout. Drásá vás to, protože to nejde. Navíc tam jste jako zahraniční hráčka, takže všechno závisí na vás. Pořád musíte dělat naplno, vést život, kde by se nemělo chodit na diskotéky, nemělo by se pít.
Měla jste podobný pocit zodpovědnosti i na mistrovství Evropy?
Tlak jsem pociťovala od prvního zápasu. V tom posledním utkání, aspoň v posledním hodu, jsem dotáhla tým k vítěznému konci. Je to odměna. Spíš jsem měla obavu, jak mě nároďák přijme. Po šesti letech není jednoduché se vrátit. Mezi mnou a některými hráčkami je dost vysoký věkový rozdíl. Chtěla bych všem znova poděkovat, jak mě přijaly. Věk ani nepociťuju, s nima se cítím mladá.
Takže jste při oslavách pořádně "pařila"?
Jasně. To se nedá jinak. Ale na stole jsem netancovala, takový typ nejsem.
A nepřipadala jste si po finále jako hrdinka?
To ani ne. Ale byla jsem na sebe trochu pyšná. I když to nerada dávám najevo.
Ale trenér vás chválil dost svérázně.
Pochválili mě všichni a udělalo mi to ohromnou radost. Každý sní o tom rozhodnout takové utkání. Mně se to stalo zrovna po takovém návratu. Je to hrozně hezké, zahřeje to srdíčko.
Však jste potěšila spoustu fanoušků. Na internetu se objevily vzkazy "Eva na Hrad".
Ježíši! Eva na Hrad, to asi ne. Politice vůbec nerozumím.
V zahraničí jste už hodně dlouho. Nepřipadala jste si tu někdy jako cizinka?
To ne. I když příští rok tam budu už patnáct let. Ale hodně věcí z domova mi chybí. Hlavně rodina, kamarádi. Česká strava. A život tam je trochu jiný. Všechno hýří do půlnoci. Tady je to normální.
Co si teď dopřejete?
Budu doma jen dva a půl dne, pak se musím vrátit do svého klubu, do Parmy. Chtěla bych zůstat s rodinou a stihnout co nejvíc kamarádů. Žádný trénink, pořádný odpočinek.
Nepodíváte se třeba na video z finále?
Rodiče mi ho určitě nahráli. Na tu střelu se podívám.
Je pro vás tahle zlatá medaile satisfakcí? Kvůli problémům s kolenem jste už jednou musela ukončit kariéru.
To byly zlé časy. Člověk ztratí něco, co myslí, že už nikdy nenajde. Není to satisfakce jen pro mě, ale pro celý tým. O tohle se všichni snažili desítky let. Chtěla jsem medaili z jakéhokoli šampionátu. A tohle je ta nejkrásnější, co může být.
Oplakala jste ji?
Plakala jsem už po semifinále. Medaile byla jistá. Po finále jsem ani nemohla stát. Předklonila jsem se, protože jsem brečela. A pak jsme krásně zpívaly hymnu.
