A do toho všeho na přelomu roku vpadla srdeční slabost, která Bobrovského na čas vyhnala z lavičky.
"Musím se trochu krotit. Ale s basketbalem nekončím," ujišťuje vytáhlý kouč, bez něhož si úspěchy Brna a české reprezentace snad ani nejde představit.
Přes všechny peripetie pro něj uplynulá sezona skončila stejně jako ty předchozí: Bobrovský s Gambrinusem dobyl český titul, už dvanáctý v řadě.
Jak si jej užíváte? Nemyslím tím, jak ho oslavíte, ale co pro vás znamená vnitřně. Já jsem rád, že už jsme to zakončili, i když to na mně není moc vidět. Ale tato sezona pro nás byla hodně náročná.
Dělá s vámi ještě něco ten výsledek? To, že jste vyhrál titul?
Já rád vyhrávám a těší mě to. Pak je to taky vyvrcholení klubové sezony, ve které jsme podle mě byli úspěšní. Vzhledem k těm trablům, které jsme měli, jsme byli úspěšní.
Opravdu tak sezonu berete? V jejím průběhu jste měli hodně problémů jak herních, tak zdravotních. Jak se za uplynulým rokem ohlížíte?
Já to opakuji už poněkolikáté, byla to náročná sezona, dlouhá sezona. Kterou jsme dohrávali s velmi malým počtem hráček.
Je to pro vás ponaučení do budoucna, že kvalitních hráček budete potřebovat víc? Ono to bude čím dál tím těžší, získávat hráčky. Protože odolat tlaku ruských týmů, které budou od příštího roku v Eurolize čtyři, bude velmi náročné.
Není pro vás spíš otázka, jak své hráčky udržet než sem nové dostat?
Udržet ty naše špičkové zatím není problém, když nemyslím Američanky.
Když se ohlédnete za ligovou sezonou, jaká pro vás byla?
Bez nějakého většího překvapení. Byl jsem trošku zklamán po té prohře na USK, ale nakonec si myslím, že už to bylo zapotřebí. Abychom získali trochu pokoru a nepřistupovali k těm utkáním tak samozřejmě.
Takže vám ta porážka podle vás něco dala?
No určitě, hráčky k finále přistoupily zodpovědněji, s větší koncentrací. A na hře i v přípravě na utkání to bylo jasně vidět.
V minulých letech jste byli zvyklí hrát i Final Four Euroligy, nebyl pro vás závěr letošní sezony příliš chudý?
Nebyl chudý. My jsme docela slušně odehráli čtvrtfinále se Spartakem Moskva, který se nakonec stal vítězem Euroligy. Já si myslím, že jsme postupu do Final Four byli velice blízko. A že se to nepovedlo, to bylo i tím, že jsme měli malý počet hráček a že pod košem byly jen dvě pivotky.
Ještě zpátky k vám. V sezoně vás postihla srdeční slabost, získal jste třeba větší odstup od basketbalu?
Myslím si, že ani ne. Chvílema jo, ale určitě ne třeba ve finálové sérii, že bych se nějak šetřil. To by ani nešlo.
Vystrašila vás ta příhoda?
Určitě jsem byl překvapenej. Člověk si vždycky myslí, že je neohroženej, a najednou zjistí, že není.
Musel jste se hodně změnit? Třeba omezit stres?
Určitě. O stres ani tak nejde, ale musím se hlídat po stránce životosprávy.
Co vás třeba při zápase nejvíc vytočí? A jak dlouho vás to pak drží?
Nejvíc mě vytočí rozhodčí. A jak dlouho mě to drží, to záleží na tom, jaký zápas se hraje, o co v něm jde. Ale většinou mě to drží delší dobu.
Co vás stále motivuje pro basketbal? Už jste v něm vyhrál skoro všechno, co jste mohl.
Mě motivuje ta samotná hra. Já to nedělám pro to, abych měl furt úspěch, abych něco vyhrál. Já dělám basket celý život, tak nepotřebuju motivaci k tomu, abych ho dělal.
Odpočinete si teď od basketbalu?
Tak jako hráčky, třeba pojedu na týden do lázní. Ale v televizi se na něj budu dívat, pořád mě to baví. Teď bude play-off NBA.
Říkal jste, že nebudete trénovat donekonečna. Už jste se zabýval tím, kdy nastane ten konec?
No zabýval i nezabýval. Ten konec ale ještě není tak blízkej. I když možná jo, to už teďka nemůžu říct na sto procent, to uvidíme.
Takže příští sezonu ještě budete jako trenér pokračovat?
To určitě jo.
