Běžci při tomto závodě překonají všechna klimatická pásma. Ale to ještě nebyl největší "úlet" Pichrtové. Když se loni v listopadu málem zabila při automobilové nehodě v Nigérii, kterou odnesla sedmkrát zlomenými pažemi, přeraženými klíčními kostmi a vykloubeným loktem, už o pár dnů později prohlásila: "Začnu co nejdříve trénovat. Polámané mám jen ruce a běhám přece po nohách." Každý jiný by se do Nigérie už nikdy nevrátil.
A čtyřiatřicetiletá drobounká žena z Batňovic? Bez váhání. Dvojnásobná mistryně Evropy v bězích do vrchu se postavila na start závodu Obudu Ranch Mountain Race, v konkurenci reprezentantek Keni či Etiopie si dofinišovala pro šesté místo i šek na 6 000 dolarů a začala snít o olympijských hrách v Pekingu.
Co vás vedlo k tomu, že jste se přesně po jednom roce od havárie do Nigérie vrátila?
Nikdo mě netlačil, sama jsem se chtěla vrátit. A ráda. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem neměla obavy, ale ty brzo spadly - všichni mě rádi viděli.
Ale vzpomínky byly stále živé, ne?
Myslíte na tu bouračku? To sice ano, ale mohl za to řidič a nikdo jiný. Vrátila jsem se kvůli budoucnosti toho závodu, aby všichni viděli, že se nebojím vrátit na místo, kde jsem málem přišla o život.
Maraton? Oproti bolesti úplná hračka
Co se vlastně loni stalo?
Dva dny před samotným závodem nás řidič vezl do hor, ve stokilometrové rychlosti nezvládl řízení, sjel z krajnice a auto třikrát otočil. A já na to doplatila ze všech nejvíc.
Následky prý cítíte dodnes...
Ano. Měla jsem sedmkrát zlomené ruce, obě klíční kosti, ale ze všeho nejhorší byl vykloubený loket. To byla tak strašná bolest, že každý maraton je oproti tomu hračka. Blbý je, že mám poškozené hlavice kostí a ruku nemůžu pořádně ohýbat ani natahovat. Do budoucna mě čeká operace, ale teď tomu dám ještě rok.
Lidé, kteří mají za sebou podobnou zkušenost, zpřeházejí svůj žebříček hodnot...
A úplně to chápu, také jsem leccos změnila a pochopila. Vlastně to začalo bezprostředně po havárii. Byla jsem při vědomí i přes tu šílenou bolest a i když se mi v sanitce začala motat hlava a já upadala do šoku, myslela jsem na běhání. Je to můj život a vážím si toho.
Nigérie je vnímána jako jedna ze zemí nejhorších pro život. Máte takové poznatky?
Já jsem tam sice nežila, ale podle mě jsou i horší země. Teda korupce v Nigérii, to je vážně síla. A pak ty sociální rozdíly. Nechápu, jak vedle sebe mohou žít miliardáři, o kterých se nám ani nesní, a totální chudáci. Také zločinnost tam je velká.
Takže bez ochranky ani ránu?
Přesně tak, sami jsme si nikam netroufli, to bychom se už nikdy nemuseli vrátit (smích).
|
Anna Pichrtová Mezi největší úspěchy Pichrtové patří dvojnásobný titul mistryně Evropy v běhu do vrchu (2004, 2006), druhé místo v roce 2005 a 2007, třetí v roce 2002. V maratonu byla 11. na mistrovství Evropy v roce 2002, na olympiádě v Aténách obsadila 28. příčku. Osobní rekord v maratonu má 2:32,39 a příští rok na jaře by ráda splnila olympijský limit (2:37,00) pro hry v Pekingu. Vloni utrpěla mnohačetná závažná zranění při automobilové nehodě v Nigérii a přestože ji dosud trápí následky, už čtyři měsíce po havárii zvítězila v Českém poháru vrchařů. |
Běhání je koníček. Co si nezařídí, to nemá
Teď už k závodu. Oproti šílenství v Borneu je prý docela snadný.
Úplně. Je to spíš rychlý silniční závod se zvlněnou krajinou. Ale konkurence se tam schází světová, protože je dotován právě nějakým miliardářem. Škoda, že trať nevede terénem, to bych byla do třetího místa.
Ale šesté místo mezi africkými reprezentantkami také není špatné.
Hm, není, ale mohlo to být lepší. Když mě na rovinkách černošky utekly, myslela jsem si, že je konec nadějí, ale v kopečcích začaly postupně odpadávat. Asi půl kilometru před cílem jsem se dostala dokonce na čtvrté místo, ale finiš nikdy nebyl má silná stránka.
I tak vás hřeje šest tisíc dolarů, ne?
S umístění jsem spokojená, chtěla jsem být v nejlepší osmičce. A ty peníze snad taky někdy dostanu, ještě je nemám (smích).
Předpokládám, že je vrátíte zpátky do běhání.
Jasně. V České republice nelze běhání chápat jinak než jenom koníček. Zkrátka, co si nezařídím, to nemám. Ale nestěžuju si, nějaké peníze na přípravu dostávám od svazu.
Jaká vlastně byla první sezona po vážném zranění?
Ale jo, dobrá. Tedy na to, co všechno jsem si prožila. Na vrchařském mistrovství Evropy mě potěšilo druhé místo, neoficiální světový šampionát jsem dokonce vyhrála, takže spokojenost... Vlastně ne: jen maraton mohl být o něco lepší.
Olympiáda v Pekingu láká i kovanou vrchařku
V anketě Atlet roku jste se umístila devátá. Elitní desítka jistě potěší?
Už předtím jsem byla desátá a sedmá a každé ocenění je velmi příjemné. Je vidět, že to nedělám zbytečně.
Koho byste zvolila vy?
Jasná volba, Báru Špotákovou! Já nežiju jenom během nebo vrchy jsem atletka a každé mistrovství si hrozně užívám.
A co Peking? Tamní maraton byste si ráda prožila na vlastní kůži, že?
Hned zjara se pokusím o limit. Od toho se bude odvíjet celá sezona. Když to vyjde, budu trénovat na olympiádu, když ne, mám před sebou Evropu v běhu do vrchu.
Podle vašeho osobního rekordu v maratonu (2:32,19) by limit 2:37,00 měl být ve vašich silách?
Ale záleží na tom, co mi dovolí pochroumaná ruka. Olympiáda je sice prioritou, ale je to jen sport, když se to nepovede, věšet se nebudu.
Anno, už cítíte také věk, nebo chcete vrcholově běhat až do důchodu? Příkladů by bylo...
Ne, to mi vážně nehrozí (smích). Už to dlouho nepotrvá a s vrcholným běháním se rozloučím, nechci běhat až do smrti... I když - je to můj život a hrozně moc mě to baví.
