Jejich syn Janek zlatou mámu sledoval jen na dálku u televize. Tedy pokud vůbec. „Je u babičky, ale nevím, jestli koukal. Možná už je na něj doma pozdě. Ale to je jedno, on to v tomhle věku stejně neřeší,“ usmál se přítel nejlepší oštěpařky světa.
Lukáš Novotný to pochopitelně řešil - a jak.
„Je krásné, že Bára po deseti letech vyhrála mistrovství světa. Pořád to nebylo jisté, Číňanky docela hrozily. Naštěstí to nedaly. Zaplaťpánbůh,“ oddechl si. Na tváři měl českou vlajku, na sobě tradiční „fanouškovské“ tričko a v hlase radost.
Špotákovou její kamarádi sledovali přímo za rozběhem. „Nějaký oční kontakt a posunky proběhly, nic víc,“ popisoval její partner. Když viděl skvělý druhý hod, měl jasno: „Říkal jsem si, že medaile je určitě jistá. Ale zlato není jisté nikdy, to se čeká až do poslední chvíle. Proto takové nervy.“
Byl to večer velkého českého dojetí. Kouč Rudolf Černý, šéftrenér výpravy Tomáš Dvořák, na oválu skvěle běžící Zuzana Hejnová, u zábradlí sektoru koulaři Ladislav Prášil a Tomáš Staněk... I ti všichni se radovali z první medaile pro českou výpravu.
Tak cenné. „Řadím ji hodně vysoko,“ přitakal Novotný. „Po tom, co si Bára prožila v posledních letech... Loni zlomenina, pak těžký návrat do takto velké výkonnosti. Dokázala to.“
A tak se stadionem linul český pokřik. Jak by ne. „Nějaké lehké oslavy máme vymyšlené. Sice tady všude brzo zavírají, ale určitě se sejdeme a něco popijeme. To se zapít musí,“ mrknul partner nejlepší oštěpařky světa.
Zlatá noc teprve začínala.
