Hodboď odjížděl na mistrovství Evropy se sedmým nejhorším časem z třiatřiceti účastníků osmistovky podle evropských tabulek. Že by mohl projít do semifinále? Možná.
Že z něj postoupí až do finále?
Před startem mistrovství trochu fantasmagorie.
„Vždyť jsem tady jel asi z padesátého místa evropských tabulek,“ smál se.
Přesto se to v Berlíně stalo.
V sobotu o půl deváté stál dole mezi všemi hvězdami ve druhé dráze. Usmál se do kamery, zvedl ruce nad hlavu a zamával fanoušků. Užíval si atmosféru, kterou doposud nezažil.
A pak vyrazil.
Bez bázně se přehnal přes dvojnásobného mistra Evropy Adama Kszczota a držel se na třetím místě. Pak ale zvýšil tempo Francouz Pierre Bosse a Hodboď se začal propadat.
Po pěti stech metrech byl najednou poslední.
Přesto se ještě nevzdal.
„I ve finiši na šestistovce jsem věřil, že na ně můžu zaútočit. Ale dneska byli lepší,“ usmál se.
V zatáčce do cílové rovinky se dostal až na šestou příčku, pak ale začal ztrácet. Už v něm nic nezbylo, cílem proběhl osmý.
Co chybělo?
„Možná pár let tréninků. S trenérem jsme samozřejmě ladili na tenhle závod, ale nepočítali jsme s finále. Na tu třetí půlku během tří dnů asi nebylo úplně vyladěno. Ale i tak to byl skvělý čas a jsem za něj rád,“ popisoval dvaadvacetiletý atlet v útrobách stadionu.
Kopačky než se narodil
Ještě než se narodil, táta mu koupil kopačky.
Chtěl z něj mít fotbalistu za každou cenu. Jenže Lukáše Hodbodě to k fotbalu nikdy netáhlo.
5. den MEZpravodajství a výsledky |
„Chvíli jsem hrál hokej, ale to mě taky přestalo bavit, když mě narazili na mantinel,“ směje se. „V Nymburce navíc bydlíme kousek od atletického stadionu, kde jsem viděl, jak děti běhají. Líbilo se mi to, tak mě tam máma asi v sedmi nebo osmi letech vzala. Vyzkoušeli jsme to a dařilo se mi. Líbilo se mi, že se za každé umístění dostávají nejlepší medaile.“
Stejnou cestu poté zvolil i o pět let mladší bratr.
„Sice začínal s fotbalem, ale viděl, že se mi v atletice daří, tak to chtěl zkusit taky,“ vypráví atlet Hradce Králové.
Kdysi získal na osmistovce svůj vůbec první titul mistra republiky. To bylo ještě v žáčcích. Od té doby přidal dalších devatenáct mládežnických titulů, všechny ale na jiné trati.
„V žácích jsme se s trenérem domluvili, že budu běhat kratší tratě. Hlavně kvůli tomu, abychom podporovali rozvoj rychlosti,“ popisoval.
Také proto má teď tak drtivé závěry v osmistovce. Ze svého rozvoje může těžit.
Zkoušel v minulosti dvoustovku, hladkou čtvrtku, pak k ní přidal i překážky, kde vše vypadalo nejnadějněji.
„Tam je ta cesta na velké šampionáty lehčí, závodníků je tam míň. Ale bylo to těžké. Musíte na to mít proporce, postavu a krok. Já jsem s tím krokem musel hodně hýbat, aby mi vycházel do těch mezer, a to mi strašně bralo síly,“ říká.
Přestěhoval se do Prahy, kde od Dalibora Kupky přešel k Josefu Vedrovi. A také začal studovat Vysokou školu ekonomickou v oboru Aplikovaná informatika.
„Mám tři roky za sebou a v lednu mám končit bakaláře,“ popisuje.
Hlavně ale běhal a zrychloval.
Před dvěma lety se rozhodl, že se vrátí k osmistovce. Loni si na ní zlepšil osobní maximum o šest vteřin, letos stáhl další půl sekundy. A také se po letech znovu na této trati stal mistrem republiky.
S tímto vědomím odjížděl do Berlína. Motivovaný a sebevědomý.
Nezdá se mi to?
Už v rozběhu si počínal skvěle. Když v cílové rovince uviděl skulinku, kudy se mohl protáhnout, využil jí. Mezi šestnáct nejlepších tak postoupil rovnou z třetího místa.
Páteční semifinále bylo podobné.
Znovu předvedl skvělý závěr a znovu to stačilo - tentokrát časem.
„Přitom ti kluci měli třeba o dvě vteřiny rychlejší časy. Myslím, že ani trenér ve finále moc nevěřil. I když mi to samozřejmě nedával najevo. Říkal mi dnes: Půjdeš do toho a budeš bojovat,“ popisoval.
Svému postupu nejprve nevěřil, když tu myšlenku přijal, nezalekl se.
Lukáš Hodboď bojuje v semifinále osmistovky na mistrovství Evropy v Berlíně.
Nevykládal, že si půjde finále užít.
„Určitě nepůjdu do finále s tím, že se chci jen zúčastnit. Budu bojovat o medaili. Zjistil jsem, že i s velkými závodníky se dá běžet.“
Přesto když se v sobotu ráno probudil a podíval se do startovní listiny, přemýšlel, jestli opravdu finále poběží. Jestli to není jen sen.
Nebyl. Navíc mohl čerpat energii i od rodičů, kteří nejprve přijeli pouze na semifinále. „Ale nakonec sehnali lístky. Vrátili se zpátky do Čech pro bráchu, sebrali ještě pár kamarádů a přijeli zpátky. Museli se přijet podívat,“ vysvětloval nadějný atlet.
Byl to pro něj v sobotu třetí rychlý závod během tří dnů. Tuhle kombinaci ještě nikdy 22letý běžec z Nymburku neabsolvoval.
A zvládl ji skvěle. V rozběhu si vytvořil nový osobní rekord a ve finále od něj zůstal vzdálen pouhou desetinu.
„Trochu mě to překvapilo, protože jsem trenérovi nevěřil, když mi před šampionátem říkal, že mám na to běžet rychleji. Dokonce mi před rozběhem řekl, že mám natrénováno na 1:46,50 a já jsem to opravdu běžel. Je vidět, že mě má přečteného a dokáže odhadnout, na co momentálně mám,“ říká.
Ve finále plánoval překonat bratra, který na dorosteneckém mistrovství Evropy skončil čtvrtý.
„Říkal jsem si proč to nezkusit. Chtěl jsem být lepší, ale osmé místo je taky dobré,“ vyprávěl šťastně.
Jak by ne. Vždyť se stal největším překvapením české výpravy.
