A teď jiný obraz. Úterní večer v Ostravě. Jan Železný se v poslední sezoně kariéry loučí s českým publikem.
V hlavě mu víří zmatený proud emocí. "Ještě pořád jsi tady. Ale až odejdeš, už nikdy se sem nevrátíš jako oštěpař," říká si.
Cítí obrovské zklamání, že hodil jen 83,52 metru a prohrál s Rusem Makarovem i Lotyšem Kovalsem. "Byl jsem celý svázaný. Ani jeden pokus se mi nepovedl," přiznává.
Ovšem zároveň se jej zmocňuje nostalgie, chce projevit vděk ostravskému publiku, které bylo léta jeho hnacím motorem.
Jenže v okamžiku, kdy se vydává na své čestné kolo, tribuny jsou poloprázdné.
Vítr žene po ochozech noviny a tácky, které tu diváci odhodili.
Ohňostroj pro Železného už mnozí sledují jen z tramvají. Ty zbylé se konferenciér Škorpil zoufale snaží vyburcovat. Je to nedůstojné, smutné, tesklivé.
Ze Zlaté tretry odchází jedna z největších postav v historii českého sportu. Velikán rovný Čáslavské Zátopkovi. Trojnásobný olympijský vítěz i mistr světa, světový rekordman, vždy férový chlap, který si za žádné situace nehrál na hvězdu.
Ale z deseti tisíc diváků zbyla sotva tisícovka, která se sbíhá k zatáčce za cílovou rovinkou. Jen odtud se ozývá: "Honzíku, my jsme s tebou." Nebo: "Honza není člověk, Honza je bůh." Proč to tak muselo skončit? Důvodů je víc.
Zaprvé: mentalita. Češi často nedokážou projevit respekt k těm, kteří zemi proslavili.
Zadruhé: takřka arktický chlad.
Teploměr ukazoval pět stupňů. "Být lepší počasí, lidé by neodešli," věří Alfonz Juck, manažer mítinku.
A navíc: nešťastná režie. Závod oštěpařů začal se zpožděním, vrcholil jako poslední disciplína. Následovala proluka a teprve pak rozlučka.
"Scénář nebyl špatný, ale mohlo to dopadnout líp," připouští Juck.
"Za rok si sednu na tribunu a budu fandit." Jan Železný po své rozlučce v Ostravě
Na ostravské diváky nedal Železný dopustit. "Jsou skvělí, smekám před nimi. Třeba v šestadevadesátém mě tu vyhecovali k hodu za 94 metrů. Moje medaile jsou i jejich," povídá.
Nezanevře ani tentokrát. "Podepíšu se každému," slíbil a slovo plní. Ruší čestné kolo, raději jde k hrazení, kde čeká tisícovka věrných. Hodinu a 12 minut, na prahu půlnoci, rozdává autogramy. Všem.
Nikdo od něj neuslyší: Představoval jsem si větší loučení. "Za rok si sednu na tribunu a budu fandit," říká. Čtyřicátník Jan Železný odchází tak, jak závodil. Ve velkém stylu. S noblesou.
