A měl za co.
Vždyť Holuša je halový mistr Evropy na 1 500 metrů z Prahy 2015. Má dvě stříbra z halového světového šampionátu v Oregonu 2016 na 1 500 metrů a z Istanbulu 2012 na 800 metrů a spoustu dalších výborných umístění.
„Těch úspěchů bylo docela dost,“ potvrdil Holuša. „Každého si vážím, ale nejvíc ve mně zůstane asi halový šampionát v Praze 2015.“
Cení si i svých časů na patnáctistovce. „Dvakrát 3:32 a dvakrát 3:33, což je světová extratřída,“ připomněl český rekordman na 1 500 metrů venku časem 3:32,49 minuty a v hale za 3:37,68.
Končit přinutilo Holušu zdraví. „Už delší dobu mě trápí bolavá pata,“ připomněl. „V říjnu jsem začal přípravu, ale znovu se to rozjelo a nebyl jsem schopný trénovat dvoufázově. Bolest byla taková, že jsem odtrénoval tři dny a pak jsem musel mít dva dny volno.“
Přiznal, že běhání mu přestávalo dělat radost. „K mému rozhodnutí skončit přispělo i to, že se objevili mladí kluci, kteří měli zájem spolupracovat se mnou.“
Takže se z vás stává trenér?
Ano. Vždy jsem ctil názor, že se má naplno dělat jedna věc. Tím pádem jsem se rozhodl věnovat klukům. Na moje běhání už nebude čas.
Kdy jste se definitivně rozhodl, že už nebudete závodit?
Před Vánocemi. Ještě se ale pořád hýbu, hlavně na kole, ale mám rád i běžky. Uvidíme, zda v létě ještě přece jen nepůjdu nějaký běžecký závod, jímž bych se rozloučil. Aspoň že bych se postavil na start. Vše bude záležet na tom, co mi zdraví dovolí, ale mou prioritou už je trénování kluků na Dukle.
Opravdu byly potíže s patou neřešitelné?
Dlouhodobě tam mám ostruhu, kterou běh dráždí a zaněcuje. Žádná terapie nezabírá. Jediná možnost je jít pod kudlu, nechat si to vyříznout a vyčistit, ale tím bych byl nejméně rok mimo atletiku a kdoví, jak by dopadla regenerace. Přece jen mi bude tento měsíc třicet čtyři roků a věk člověk nezastaví. Srovnal jsem si priority. V běžném životě mě to neobtěžuje, takže nechci na operaci. Už mi nestojí za to, abych si prodloužil kariéru o rok, o dva. Raději jsem se rozhodl skončit.
Usadil jste se v Praze, kde pracujete. Máte nadále vazby na Opavu, kde jste začínal?
Vždycky se tam rád podívám. Mám tam rodiče. A se svým prvním trenérem Honzou Škrabalem jsem pořád v kontaktu. Voláme si, vidíme se. Na Opavu nikdy nezanevřu.
Už jste si v Opavě vyhlédl nějaké talenty?
Tamější dění sleduji. Uvidíme, jestli se někdo ukáže.
Chodíte si k bývalému trenérovi pro rady?
Samozřejmě spolu leccos konzultujeme, bavíme se o trénování. A nikde není řečeno, že když jsem byl úspěšný atlet, že budu i úspěšný trenér. Snažím se využívat svoje zkušenosti. Prošel jsem pěti trenéry, od každého si beru něco a rád jsem v kontaktu s každým z nich, rád si s nimi popovídám. Je to normální, člověk se pořád nějak vzdělává. Spoustu známých mám ale i mezi zahraničními trenéry, musíte být pořád aktivní.
Trénování vás naplňuje?
Když jsem byl aktivní atlet, měl jsem z toho malinko strach. Teď si troufám říct, že mi to dělá stejnou radost, jako když jsem v nejlepších letech běhal naplno. Miluji prostředí atletiky, a možnost zůstat v atletické rodině, byť v jiné roli, je to nejlepší, co může být.
Je v Dukle někdo, kdo by vás mohl překonat?
To bude těžké. (směje se) Na patnáctistovku zatím ne.
