„Jablonec je moje rodné město, kde jsem vyrůstala, začala dělat atletiku a pořád se sem ráda vracím. Je to srdcová záležitost, krásné sportovní město a Jablonec proto všude propaguju. Vidím tady spoustu kamarádů, kteří závodí, a je to příjemné, protože jinak nemám moc času se podívat na halové závody, protože já halovou sezonu nemám. Dostala jsem pozvání, tak jsem neváhala,“ řekla 35letá Barbora Špotáková, která se nesmírně těší do Londýna na světový šampionát na začátku srpna a přemítá o možné poslední sezoně.
Vzpomenete si na první setkání s jabloneckou atletickou halou na Střelnici?
To přesně říct nemůžu, protože jsem tady byla opravdu už jako miminko. Narodila jsem v roce 1981 a to tady v Jablonci atletika žila nejvíc. Mám odsud krásnou fotku ze zimy 1982, kdy mi bylo kolem půl roku a byla jsem celá nabalená. Díky ní mám na tuhle halu první vzpomínku. A pak si z prvních tréninků vybavuju skokany o tyči, to mě jako malou holku fascinovalo. Museli nás vyhánět z doskočiště na dráhu, protože se tam vždycky točil rej dětí včetně mě. Tu atmosféru a ten frmol, jak to tady atletikou žilo, si pamatuju dodnes.
Barbora Špotáková při vyhlašování anket Sportovec a Atlet roku.
Pojďme k současnosti, co už máte v přípravě za sebou?
Teď bylo soustředění v Nymburce, kde jsem hodně a dobře trénovala, tak jsem taková hezky unavená a mám za sebou pocit dobře odvedené práce. Něco mám za sebou, ale ještě hodně před sebou. Do začátku sezony jsou ještě čtyři měsíce.
Co teď v přípravě nejvíc bolí?
No... Je to čím dál tím horší. Třeba asi před čtrnácti dny jsem měla takovou docela hnusnou chřipku, a potom to je, jako kdyby člověk začínal s přípravou skoro znova, z nuly. Po té chřipce bolely po každém tréninku svaly fakt hodně, ale když se do toho znova dostanu, tak je to zase dobré.
Cítíte, že s přibývajícím věkem musíte něco v té nejtvrdší přípravě na novou sezonu změnit?
Regenerace už trvá vyložené déle a naopak toho tréninku je potřeba trochu ubrat. Ty věci už mám zautomatizované a nemusím se je učit, takže je nutné tu hlavu přesvědčit, že už se nemusí až tolik trénovat jako dřív. Hrozí totiž větší pravděpodobnost, že bych se strhla a musím si dávat větší pozor. Naštěstí mám rozumného trenéra, který mě spíš v tomhle brzdí, abych tu strunu nepřetáhla. To je v mém věku asi největší problém.
Oštěpařka Barbora Špotáková se svým talismanem Píďou se raduje z třetího místa, které vybojovala v olympijském finále. (19. srpna 2016)
Co vás teď čeká v přípravě?
Ještě jeden Nymburk, kde se budou točit pořád dokola medicinbaly, sprinty, házení, posilovna, když to řeknu zjednodušeně. Pak v březnu pojedu na čtrnáct dní na Kanáry. A ještě budou jedny běžky v Harrachově, což bude takové zpestření, které vždycky potřebuju.
Měla jste už v letos oštěp v ruce?
V Nymburku už jsem třikrát házela venku, tartan byl odmetený a trenér stál ve sněhu a nosil mi oštěpy. V té zimě je to takové..., ale bavilo mě to. Vzpomněla jsem si totiž na olympijský rok 2008, kdy byla také tuhá zima a pak to bylo v Pekingu perfektní. To jsme také takhle mrzli v Nymburku, nikam to nelítalo a člověk byl tuhej.
Jaké máte tedy cíle do nadcházející sezony?
Docela velké. Bude mistrovství světa v Londýně, kde jsem vyhrála olympiádu. Prý to bude jeden z nejhezčích závodů v historii, jak se hlásá dopředu. Věřím, že to tak bude, protože lístky už jsou vyprodané a stadion je nádherný. Mistrovství světa se mi naposledy povedlo v roce 2011, takže bych chtěla oslavit úspěšný návrat. A možná to bude i rozlučka. Kdo ví... Jsem už prostě v takovém věku, že se ten konec nezadržitelně blíží.
Co by mohlo rozhodnout, aby to ještě rozlučka nebyla?
Když to v Londýně pokazím a budu tušit, že mám na sedmdesát metrů a hodím šedesát dva, tak to nebude rozlučka. Když se naopak budu cítit na šedesát pět a dám šedesát devět, tak si myslím, že to rozlučka bude. Prostě když se mi v Londýně něco povede, tak by to asi bylo ideální.
Opravdu už teď přemýšlíte o případném konci kariéry?
Opravdu teď tak trochu jo. Ona v té zimě je příprava fakt dost náročná. Ten mráz, chřipky, to si říkám, už je to asi naposledy, všechno mě bolí. Ale pak přijde léto, třeba se začne dařit, tak si řeknu, že to chci zažít ještě aspoň jednou. Takže těžko říct. Konečné rozhodnutí vždycky přichází až na podzim, teď v zimě se na to radši neptat, protože pro oštěpaře je ta příprava hrozně dlouhá.
Už tušíte, kdy přijde váš první soutěžní hod?
Jo, jo, zlomí se rok a už je to tady. Kalendáře se plní a já už vím i přesnou hodinu toho svého prvního hodu. Když všechno půjde normálně, tak první závod mám 27. května na Diamantové lize v americkém Eugene, což je cesta přes celou zeměkouli.
