Prozraďte - co už achilovka vaší levé nohy, kvůli které jste dva roky nezávodil, dovolí?
Skoro nebolí, ale děje se to, na co mě upozornili profesor Pavel Kolář a primář Vladislav Hospodár. Zatím moc neběhám, jsem tady třetí týden a teprve pětkrát jsem odklusal pár koleček po trávě, ale po každém běhání patní kost mírně nateče. Nicméně je to prý normální a nemám si z toho dělat těžkou hlavu. Kromě běhání něco dělám i v posilovně, ale jen abych zpevnil tělo, šlapu na rotopedu, ale celým chodidlem. A v mořské vodě dělám lifting. Nic náročného, nesmím to uspěchat.
Nezávidíte ostatním členům skupiny trenéra Luďka Svobody, že mohou trénovat naplno?
Ne že jim závidím, je to něco mnohem horšího! (směje se) Na jednu stranu mám radost, když vidím, jak se zlepšují, ale závidím jim obrovsky, že se můžou odrážet, došlápnout za překážkou a podobně. Prostě bojuju sám se sebou.
Ten hlavní boj ale už máte za sebou, nebo ne?
Kdepak, já bojuju. Dva roky se moje hlava musela brzdit a teď, když už to konečně má nějaký směr a vypadá to dobře, by hlava chtěla trénovat každý den nonstop. Jsem třeba unavený, ale hlava může. Rozumějte - dřív byla hlava unavená nebo otrávená z nějakých tréninků, a tělo by mohlo, teď to mám naopak.
Co na pobyt na Kanárských ostrovech říkali profesor Kolář s ortopedem Hospodárem? Posvětili vám cestu?
Je to prý to nejlepší, co jsem mohl udělat. Protože po tom, co má moje noha ze sebou, a jsou to dvě operace achilovky i zimní patálie s infekcí, jsou teplo a slaná voda ideální.
Každému je asi jasné, že se chcete na ovály vrátit. Co vás nejvíc motivuje?
Teď to mám krapet posunuté, moje motivace je být zdravý a běhat bez problémů. Už si nedávám cíle typu vrátit se a běžet na mistrovství světa, protože když budu zdravý, tak věřím, že se to stane. Takže chci být zdravý a postupně se proklusat až k překážkám. Na ty se neskutečně těším.
O závodech zatím neuvažujete?
Chci vyběhnout letos, ale nedávám si žádný pevný termín jako dřív. Předtím mi mnozí říkali, že to nebo ono stihnu, protože šlo o běžnou operaci achilovky a lidé se po ní vracejí celkem rychle. Vím jenom, že když vyběhnu, tak až budu zdravý a nic mě nebude bolet. A ne že to budu zkoušet. Vidím to na konec srpna, i když člověk nikdy neví. (úsměv)
Co vám říkají přátelé a známí? Nezaslechl jste hlasy typu - buď rád, že vůbec chodíš?
Samozřejmě, ale slyšel jsem i horší, protože jsou i nepřející lidé. Až jsem byl někdy překvapený: Ty už se nikdy nevrátíš, buď rád, že jsi z toho vyvázl, vždyť jsi mohl přijít o nohu. Nebo abych nepokoušel osud. Takových řečí nebylo málo, ale mám v tom jasno. Je bezvadné mít kolem sebe lidi, kteří vás podporují, ale je prima mít i takové, kteří vás chtějí potrápit. Protože i ti nepřející vám dodávají sílu. Oběma skupinám jsem vděčný.
Co vám po celou dobu dodávalo nejvíc síly?
Moje paní. (tyčkařka Jiřina Svobodová, dříve Ptáčníková - pozn.) A potom ta část lidí, o kterých jsem mluvil, ti, co už mě zahrabali do sportovního hrobu. Těm chci dokázat, že v tom hrobě ještě nejsem. Podívejte - dal jsem si dva roky pauzu, dva roky jsem vlastně šetřil tělo. Cítím se skvěle, je mi osmadvacet a před třicítkou se sportovci dostávají do maximální síly, umějí ovládat tělo, přidávají zkušenosti. Říkám si, že ten návrat by mohl být dobrý.
Vzpomenete si ještě, kdy vám v uplynulých dvou letech bylo nejhůř?
Když jsem se na konci ledna vrátil z Německa, kde mi doktor Müller-Wohlfahrt v dobré víře léčil achilovku homeopatiky. Dostal jsem horečky, jel na Chodov za profesorem Kolářem, byl tam i primář Hospodár. Podívali se na moji nohu, byl v ní zánět a hnis a ozvalo se: No tak to je průser. A z jejich očí právě takový průšvih
vyzařoval. Nasadili antibiotika, do měkkých tkání dali dreny. A taky mi řekli, že kdybych přijel o den dva později, hrozila by mi i amputace. To mě teda vyděsilo.
Nicméně už to vypadá dobře, že?
Zatím jo. Ale furt jsem opatrný. Na překážky vyběhnu, až si budu moci říci, že jsem fakt zdravý.
