Zdena Studenková o sebe dbá. Nemíní hrát stokilové domácí hospodyňky

  • 38
Slovenská herečka Zdena Studenková (66) nemá problém přiznat, že občas využije služeb odborníků na klinice krásy. Říká, že v 21. století by bylo směšné zapírat zákroky, které jsou na ženách často vidět. Ona sama se ale udržuje hlavně kvůli své profesi.

Patříte k ženám, které jsou pořád krásné. Co pro vás znamená krása?
Ta krása mě neopouští, protože jsem jednoduše herečka. Herečka, která se rozhodla, že nebude hrát stokilové domácí hospodyňky. Ale stále hraji velké dramatické postavy a je třeba trošku dbát na zjev a na to, aby člověk ze svého typu až tolik nevyšel. Takže díky bohu, že to tak ještě drží.

Jste jedna z mála známých žen, které se nebojí přiznat, že využívají pomoc na klinikách krásy.
Ono je to ve 21. století strašně směšné tvářit se, že toto jednoduše nepatří k lidem, k ženám, k tomu, aby si člověk nějakým způsobem potvrdil svoje sebevědomí, anebo měl lepší pocit ze života. Takže nějaké předsudky? Mě se to vůbec netýká a nemíním to ani řešit. Vždy říkám: Promiňte, ale co je mi do toho, co si kdo o mně myslí? (smích)

Když se podíváte na kolegyně, na kterých je to na první pohled vidět, říkáte si, proč ty estetické zákroky zapírají?
Je mi to jedno. To je jejich problém. Jsem člověkem, o kterém je veřejně známé, že jednoduše mluví pravdu. Jsem i typ herečky, která poví svůj názor do všech rozhovorů, protože si myslím, že je to trošku povinnost, aby herci, kteří jsou v první linii, utvářeli názory a v tu chvíli je třeba mluvit pravdu. Proč bych tedy i o sobě neříkala pravdu? Proč bych si měla hrát na šedý průměr?

Máte někoho, kdo by vás po léta inspiroval? Třeba Marlene Dietrichová?
Ne, nemám takový vzor, to v žádném případě. Ale mým velkým vzorem byla moje máma, která byla prostá žena. Byla to úřednice, ale vždy byla upravená, učesaná, pěkně oblečená. Šila si sama, neměla peníze na to, aby nakupovala. Je to o tom, jak byla nastavená jako žena, a to je velmi důležité. Když je člověk nastavený, že je trochu německá povaha, jako jsem já, že jsem důsledná, záleží mi na věcech, tak je to pak snazší. Jsou možná i typy lidí, kteří to mají komplikovanější nebo se musí do toho trochu nutit, ale myslím si, že veřejné osoby a veřejně známí lidé by měli trošku dbát o to, jak působí na své okolí.

Zdena Studenková a Branislav Kostka (Bratislava, 31. srpna 2020)

Kterou z rolí, jež máte ve svém repertoáru, byste se ráda zapsala do paměti českých diváků? A teď rozhodně žádnou nenaznačuji. Která je vaše oblíbená?
Ach, no vy určitě mluvíte o nějakém filmu. To už nemusím, já už jsem zapsaná! (smích) Komedie S tebou mě baví svět je přeci komedií století. Ale já bych spíše ráda mluvila o tom, co hraji v divadle. Je to spousta krásných rolí a jednou z mých milovaných je postava Leny Riefenstahlové, kterou pro mě napsala Valéria Šulcová. 

Je to o Hitlerově kameramance, která byla výjimečnou osobností navzdory tomu, že měla nálepku fašistická kameramanka. Ale byl to fénix, žena, která se nikdy nedala pokořit a vždy vstala z popela a vzlétla dále. Byla to žena, která začala jako herečka, jako tanečnice, potom začala být režisérkou a kameramankou. Ona naučila celý svět, jak se vlastně má snímat sportovní odvětví, olympiáda. Když byla v roce 1936 olympiáda v Berlíně, ona vymyslela způsob natáčení. 

Jak šel čas s Andělem s ďáblem v těle, herečkou Zdenou Studenkovou

Po válce, když ji zbavili majetku, veškerého statusu, tak jako dvaašedesátiletá si udělala potápěčské zkoušky a začala točit podmořský svět. Potom se vydala do Amazonie a žila tam půl roku s kmenem, který tam ona sama poprvé objevila. Takže pro mě to z poloviny byl muž v ženských šatech, ale jednoduše umělec, objevitelka a inovátorka, která se dožila sto dva roků.

Která divadelní hra vás coby diváka nejvíc uchvátila?
Nedokážu říct, která jediná, protože jako divadelnice jsem viděla strašně moc her. Vždy v určitém období vašeho života vás něco uchvátí, protože se s tím chcete ztotožnit. A říkám si: Ach, kdybych toto hrála já, to by bylo úžasné! Takže je spousta krásných rolí, o kterých jsem si ve svém životě řekla, že bych je mohla hrát i já a možná, že i lépe. Ale netroufám si říct, která hra mě tak nejvíc poznamenala. Možná, že ještě přijde.

Co na sobě máte nejraději, když se na sebe podíváte do zrcadla?
Už jsem dnes dostala takovou otázku. Bylo by směšné říkat, že můj nos, protože ten nemám ráda. Myslím si, že mám v pořádku oči. Nejen že nejsou škaredé, ale vždy se dívám na lidi přímo a jsem čitelná v tom, zda jsem upřimná, jestli to myslím tak, nebo tak. A to je velmi, velmi důležité. 

31. března 2014

,