„Roberta jsem sama oslovila na focení a velmi si vážím, že nabídku společné práce přijal. Robert je v první řadě umělec. Má ohromnou zkušenost a dovede lidi vidět svým osobitým způsobem. Žijeme ve vizuální době a jak vás kdo zachytí, tak vás lidé vnímají. Věřím, že Robert zachytil to podstatné,“ říká Hosprová.
„Líbí se mi, že ke klasické hudbě, kterou reprezentuji, nepřistupuje se zažitými stereotypy, ale nabízí jiný pohled. Shodujeme se v názoru, že klasika nemusí být nuda, vlastně může být i trochu sexy,“ dodává.
Sama přiznává, že není založením modelka, takže jí při pózování většinou nějakou dobu trvá, než se uvolní. Robert Vano ale žádný rozdíl mezi svými modely nevnímá. „Snažím se většinou zachytit lidi před objektivem co nejkrásněji a je mi jedno, jestli je to tenista nebo jazzový hudebník. Profese člověka nehraje roli. Moje škola je móda, a to znamená fotit lidi tak, aby se líbili sami sobě,“ říká Vano.
Hudbu Hosprové poslouchal, ale záměrně ne všechnu, aby nebyl svázaný představou, kterou by si o ní udělal. „Je pro mě lepší o lidech, které fotím, nic nevědět. Když se řekne klasická hudba, představoval bych si někoho jiného, staršího, méně vizuálně atraktivního, než když vidím Jitku před objektivem,“ vysvětluje.
Hosprová si do Brazílie odveze pět kousků od Tatiany Kováříkové - čtyři velké róby a jeden overal. Návrhářka na nich pracovala tři měsíce. „Nemůžu navrhnout jakékoliv šaty, Jitka se v nich potřebuje cítit bezpečně, pohodlně. Nejdůležitější a první kritérium je, aby v nich mohla hrát. Šaty musí sedět pevně na těle a rozhodně třeba není možné udělat v oblasti ramen volány. S Jitkou pohyb v šatech při zkouškách korigujeme. Ne, že by mi v nich Jitka hrála, ale „jako“ hraje na violu,“ vysvětlila návrhářka.
