Do ní náleží i Vladimír Pistorius. K tomu je jedním z těch lidí, kteří za normalizace provozovali samizdatové nakladatelství a později obstáli v tržních podmínkách.
Osudově zvednutá ruka
Narodil se v Ostravě, kde jeho otec, divadelní režisér a dramaturg Luboš Pistorius, byl tehdy v angažmá. Syn Vladimír měl přístup k výborně vybavené knihovně - "neboť tatínek neutrácel za nic jiného než za tabák a knihy" - a využíval toho.
Sčítal knihovnu systematicky, po regálech.
Protože byl všeobecně nadaný, na gymnáziu se rozhodoval mezi studiem české literatury a fyziky. "To už bylo po srpnu a začalo mi být jasné, že časy jdou k horšímu a že literatura to odskáče. Takže vědomě jsem zvolil Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy."
Náležel k výtečným posluchačům; za celou dobu studia byl hodnocen pouze jednou chvalitebně, jinak stále výborně. V roce 1971 se z amerického pobytu vrátil fyzik Jiří Bičák a Pistorius s ním rychle našel společnou řeč: "Byl úžasný. Neodděloval nás velký věkový rozdíl, jeho semináře byly velmi neformální, a přitom - jak jsem si uvědomil až zpětně - nás učil ty absolutně nejčerstvější vědecké novinky."
Na oplátku Jiří Bičák (v GEN byl již představen) na Pistoria rovněž vzpomíná v dobrém. Ostatně jsou spolu v kontaktu: pan profesor přispěl doslovy k některým titulům, které jeho někdejší student vydal, nadto jej nakladatel láká k napsání vlastní vědeckopopulární knihy.
Jenže intelektuální světlo fyziky se dostávalo do příkrého kontrastu k houstnoucímu společenskému temnu. Pistorius ve čtyřiasedmdesátém převzal červený diplom a řešil, co dál.
"V Akademii věd panoval personální stop stav, a kdo se politicky neangažoval, neměl šanci se odborně uplatnit. Řešení té situace mi odsunul nástup na vojnu," vzpomíná Pistorius.
Tam zažil příběh, jenž ovlivnil celý jeho další život. A který také vstoupil do české literatury, neboť jej do "memoárománu" Kde je zakopán pes včlenil Pavel Kohout, autor, jehož dílo Pistorius po převratu soustavně vydává.
"Jeho benešovský pluk byl svolán na nástupiště, aby mu bylo objasněno, proč musí dostat nového velitele a proč jím nemůže být nikdo jiný než doktor Husák," líčí Kohout.
Pro informaci: na jaře 1975 byl Gustáv Husák volen prezidentem Československa, tedy i vrchním velitelem branných sil.Uvědomělý velitel dal o návrhu nesmyslně hlasovat i u své jednotky.
"Je někdo proti? položil funkcionář v uniformě poslední rutinní otázku, už mnoho let opět zbytečnou jako slepé střevo. Syn mého přítele zvedl ruku. Když to pak popisoval, chvěly se mu znovu nohy.
Líčil mi, jak se jeho potřeba žít v pravdě v mžiku zlomila v živočišný strach, že provedl něco nenapravitelného. Ale hned nato si povšiml, vyprávěl dál, že ostatní se lekli neméně.
Hrůza se zmocnila jednoho tisíce ozbrojenců," píše Kohout v memoárománu. A Pistorius nyní dodává: "Když jsem odcházel do civilu, politruk na mě napsal posudek, v němž mě vylíčil jako odpůrce vědeckotechnické revoluce, vyznavače buržoazních způsobů života a podobně. A ještě to poslal na špatný obvod, takže to kolovalo po hlavním městě. Snažil jsem se dostat asi na osm ústavů v Akademii věd, kde bych mohl uplatnit své vzdělání. Nevzali mě nikde."
Dvojí existence
Místo sehnal ve Výzkumném ústavu energetickém, kde modeloval spad emisí z tepláren. Nebavilo ho to. Po večerech se připravoval na doktorát z teoretické fyziky. Obhájil jej, ale uvědomoval si, že tento obor nelze mít za pouhého koníčka.
Vnitřně se s ním de facto loučil. Nastoupil jako programátor do Výzkumného ústavu matematických strojů a ta práce jej zaujala. I tak mu stále větší díl času zabírala samizdatová nakladatelská činnost: "Programování mě neuspokojovalo jaksi metafyzicky.Kdežto samizdat mi připadal jako to, o co opravdu jde," vysvětluje svou motivaci.
V Krameriově expedici, jak svou řadu nazval, zprvu přebíral tituly z jiných samizdatových řad. Ale postupně rostl počet původních, téměř výlučně beletristických svazků.
Odborník na samizdat Jiří Gruntorád označil loni v Literárních novinách tituly Krameriovy expedice za pečlivě redakčně připravené a profesionálně graficky upravené. Navíc Pistorius samizdatovou produkci i kriticky reflektoval: jeho esej z roku 1986 Stárnoucí literatura vyšel o pět let později oficiálně, v aktualizované verzi.
Po listopadu 1989 myslel, že mu dobrodružství s knížkami končí. Nastoupil do kulturní rubriky rodících se Lidových novin. Žurnalistika Pistoria pohltila. Za pár týdnů však volal básník Karel Šiktanc.
Vyzval jej, aby se přihlásil do konkurzu na šéfredaktora nakladatelství Mladá fronta. Pistorius to zkusil a uspěl - ve finále porazil nakladatelského redaktora Petra Bílka, nyní již dlouholetého šéfredaktora týdeníku Reflex.
Manželství z rozumu ¨
Na jaře devadesátého roku tak stanul v čele firmy, která měla - co se ediční činnosti týče - slušnou tradici i máslo na hlavě. A která disponovala hmotným a personálním zázemím, jež však nemuselo být výhodou, nýbrž balvanem na noze, jak se velmi názorně ukázalo na truchlivém osudu některých jiných takzvaných kamenných nakladatelství.
Pistorius, angažující se rovněž v nově vzniklém Svazu knihkupců a nakladatelů, však operativně přizpůsoboval provoz MF nastalým podmínkám. Zachoval úspěšné či tradiční řady (Kolumbus, Květy poezie), nacházel se svými spolupracovníky výdělečné tituly (Ptáci v trní, Černí baroni, Tolkienovy knihy).
Mladá fronta byla spolu s Torstem, Argem, Prostorem, Nakladatelstvím Lidové noviny či Pasekou uváděna za příklad, jak lze v tuzemsku vydávat umělecky a kulturně hodnotnou produkci, aniž to znamená ekonomickou katastrofu.
To vše platilo do března 2000, kdy byl Pistorius odvolán z místa ředitele nakladatelství nově jmenovanou radou Fondu dětí a mládeže, spravujícího bývalý svazácký majetek. Pistorius předtím upozorňoval, že zásahy nové rady zhoršují ekonomickou situaci Mladé fronty, a. s., jíž je nakladatelství součástí.
Noví manažeři naopak po Pistoriově odvolání tvrdili, že není zdaleka tak úžasným šéfem, za jakého jej má kulturní veřejnost. Spor se stal na jaře 2000 mediální kauzou, někteří spisovatelé sepsali petici proti Pistoriově odvolání, nicméně za několik týdnů se ukázalo, že není cesty zpět: Pistorius přijal nabídku Ladislava Horáčka, majitele nakladatelství Paseka, a zaujal v jeho firmě pozici ředitele a šéfredaktora.
Přivedl s sebou nejednoho člena mladofrontovního redakčního týmu. "Mladá fronta, to pro mě bylo deset let štěstí, neboť jsem nakladatelství profiloval podle svých představ," říká Pistorius, který na sobě nechtěl nechat manažerské stigma a publikoval texty, v nichž se vracel k ekonomické situaci MF v devadesátých letech.
"I nadále mě baví vydávat knihy a jsem rád, že mohu pracovat v Pasece, jakkoli se její priority, zaměření i tradice přece jen poněkud odlišují od toho, co existovalo v Mladé frontě." Své nakladatelské zkušenosti - dosud se tak či onak podílel na vydání zhruba 1200 titulů (přes 125 samizdatových, cca 800 v MF a 300 v Pasece) - Vladimír Pistorius letos zúročil v příručce Jak se dělá kniha.
ycházel z materiálů a zkušeností ze semináře, který vede na katedře české literatury a literární vědy na pražské filozofické fakultě. V úvodu své publikace cituje básníka Josefa Horu, jehož slova považuje "za základní východisko každé seriózní nakladatelské práce":
"Nejsou jen obchodními zprostředkovateli autorů, ale i společníky v duchovním procesu, jímž je spojen autor se čtenářem," psal v roce 1936 o těch "opravdových nakladatelích" Hora. "Jejich činnost není jen náhodným vydáváním náhodných knih, ale plánovitou prací na stavbě kulturních hodnot..."
|
•Odkud jsem •Čím vším jsem byl •Co se mi v životě asi nejvíc povedlo •Můj nejbližší velký úkol |
