Změnilo vás otcovství? Stal jste se spolehlivějším?
Nevím. Ale asi jo, jinak to nejde. Když slíbím, že malého vyzvednu, tak to splním. Ale asi bych ani nechtěl, aby otcovství nějak extrémně změnilo moje já. Nechci se stylizovat do role správného otce. Prostě se starám, jak nejlíp dovedu. Každopádně každý den mám silnější pocit, že jsem tady pro něj. Do výchovy si moc nenechám kecat. Taky to nikomu nedělám. Vychovávat děti je intimní věc a je to zodpovědnost jen těch rodičů.
Prý nepatříte mezi rodiče, co nechávají svoje děti růst jako dříví v lese a vše jim dovolí.
To opravdu ne, s partnerkou pro syna hledáme mantinely. Už mu budou dva roky, takže je to potřeba.
Už dostal na zadek?
Jasně.
A co provedl?
Prostě zlobil.
Co vás syn naučil?
Učí mě velké trpělivosti, protože jsem cholerik. Narození dítěte je neuvěřitelný zázrak. Ze dne na den se vám narodí velká láska. Jako úplné miminko byl hmota, která jen křičí a kaká. Teď čím dál tím víc komunikuje, reaguje. Ptá se mě do telefonu: „Tatínku, kde jsi?“ A já samozřejmě spěchám domů, abych byl s ním. Je kouzelný, když se usměje. Pak je samozřejmě těžké být za pevného rodiče, když vás dítě každou chvíli něčím odzbrojí. Ale snažíme se.
Kdy vám s ním bylo opravdu skvěle?
Každý den. Slíbil jsem si, že každý den ho aspoň jednou rozesměju. To plním. Občas se samozřejmě stane, že s ním nejsem celý den, jednou jsem ho dokonce neviděl tři dny. To mi bylo hodně smutno. Nedávno jsem celou rodinu vytáhl na večeři. Už byl unavený, nechtěl tam být. Tak mu maminka řekla, ať jde za vrchním, že zaplatíme. Sebral se, přes zrcadlo jsme viděli, jak pana vrchního usilovně hledá. A vyřídil to, prý mu dokonce řekl, že budeme platit kartou. Je neuvěřitelné, kam se za ty dva roky života dostal. Nechcete být ani den bez něj, protože každý den udělá nějaký pokrok. S přítelkyní byl plavat, ukazoval mi, co se naučil. A mně bylo líto, že jsem u toho nebyl.
Celý velký rozhovor s Patrikem Děrglem najdete v novém týdeníku Téma.
