Jeho maminka Paulina psala jeden letní den v roce 1886 své matce, že se Albert ve třídě dostal „na první místo“ a přinesl „nádherné“ vysvědčení. Legendu o neúspěšném studentu Einsteinovi možná probudil občas citovaný výrok jeho profesora řečtiny, který se nechal slyšet, že z Alberta nikdy nic nebude. Ve svém slova smyslu měl pravdu - řeckou gramatiku Einstein nikdy přednášet nedokázal.
Znamení geniality se však začala projevovat už velmi záhy a ukázala se mimo jiné na vysvědčení. Je pravda, že skvělým vysvědčením se u Alberta ve škole chlubilo více mladíků, jen jeden z nich však pohnul světem.
V jakékoliv době, dnes či za časů Einsteina, bylo školní vysvědčení považováno za důležitou listinu, která se schovává v rodinných sekretářích. Důvodem není pouze to, že jde o listinu vydávanou státem, ale proto, že jde o vyprávění o úspěchu uplynulého období. Nebo neúspěchu.
A protože člověk je nastaven na chování v jednoduchém systému trestu a odměny, funguje i vysvědčení coby cukr nebo bič. Právě tak by měli, podle názoru psychologa Slavomila Hubálka, rodiče vysvědčení přijímat. I když dcera přijde už po osmé znovu se samými jedničkami, je třeba ji pochválit, že znovu krásně pracovala.
A když druhá dcera přijde poprvé se čtyřkou z matematiky, nezbořil se svět - jenom jí nejde matematika. To jsou staré omleté pravdy a pravidla, která rodičům každý rok někdo připomíná. Pár z nich přesto opět vezme rákosku do ruky a napráská zadnici ničemnému žákovi nebo - a to je stejně špatné - mávne rukou nad úspěchem coby samozřejmé věci.
Bohumil Hrabal ve škole trpěl
Přeborníkem pro podporu tvrzení, že na vysvědčení vůbec, ale vůbec nezáleží, byl génius v jiném oboru: spisovatel Bohumil Hrabal. Kdykoliv se ve svém díle zmiňuje o škole, pak je cítit utrpení. Školní časy mladý Bohumil nesnášel, většinu vyučovacích hodin snil, nebo z nich rovnou utekl. A na vysvědčení to bylo pochopitelně znát.
V brněnském gymnáziu, kam chodil jistý čas a bydlel u babičky, to schytal hned v primě se vší parádou. Na výročním vysvědčení dostal šest nedostatečných a „zákonné mravy“, čili něco jako dvojku z chování. Francin, Bohumilův nevlastní otec, proto usoudil, že zahálka u brněnské babičky musí skončit a další ročník už pokračoval v Nymburce, kde v pivovaře bydleli rodiče. Zlepšení se však nedostavilo.
Bohumil propadl v kvartě a nedostatečnou si přinesl z předmětu, ve kterém později vynikl nade všemi - z českého jazyka. On to měl pan Hrabal s formálním vzděláváním vůbec podivné. Po gymnáziu vystudoval ještě práva, kterým se nikdy nevěnoval. Vše, co tento nesmírný vzdělanec uměl, se naučil sám. Bez buzerace a povinné disciplíny.
Podobně pohrdavý přístup k vysvědčení měla i jedna mladá učitelka v italské Modeně. Giovanna nastoupila do nového zaměstnání a učila první třídu. Na konci roku vypsala pětadvacet vysvědčení a všechny byly na chlup stejné - každé dítě si neslo domů samé jedničky. Samozřejmě, že všechny děti nebyly stejně chytré, ale Giovanna pro to měla své docela rozumné vysvětlení: naučit žáky číst a psát je můj úkol, říkala. A povedl se mi. Někomu to trvalo trochu déle, někomu to šlo rychleji. To však nic neříká o tom, jaký kdo je žák. Všichni jsou úžasní. Giovanna tento sympatický princip praktikuje dodnes a pro motivaci svých žáků si našla jiné pomůcky - za úspěch pořídí svému žáku kotě. Nebo lízátko. Je jisté, že děti ji opravdu milují.
Drahá paní učitelka Ludvíka Vaculíka
Třicátého ledna 1940 si do svého mládeneckého deníku zapsal budoucí spisovatel Ludvík Vaculík: „Dnes jsme dostali školní zprávy. Já jsem měl pět dvojek a jednu trojku. Někteří jen tak tak ušli pětce. Odpoledne máme volno. Pololetní prázdniny budou trvat do pátého...“ Patnáctiletý mladík se svým synům později asi s takovým vysvědčením příliš nechlubil. I když půl roku nato pololetní neúspěch napravil. Osmadvacátého června 1940 si píše: „Poslední den ve škole! Školní rok u konce!
Školní zprávy, odměny? Jak to dopadne? Dobře! Pan učitel po proslovu rozdával školní zprávy. Já jsem měl z počtů a dějepisu dvojku, ostatní jedničky. Potom nastalo udílení cen... Vaculík, řekl pan učitel a podal mi diplom a malou knížku o Smetanovi.“
Ludvík Vaculík musel mít školu rád. Anebo měl opravdové štěstí. Své „drahé paní učitelce“ psal její žák „Ludva“ mnoho let dlouhé a vřelé dopisy.
Trochu jinou zkušenost měl se svou první učitelkou například pan Zdeněk Táborský z Uhlířských Janovic. Před pár lety přinesla jeho dcera vysvědčení ze třetí třídy - a byly na něm samé jedničky. Tatínek Táborský dceru pochválil a pak vytáhl ze sekretáře desky s pečlivě uchovávanými vysvědčeními. To z první třídy je opravdu unikátní. V prvním pololetí dostává malý Zdeněk jednu jedinou známku - pětku. Ve druhém pak už přinesl to, co jeho dcera - jedničky odshora dolů. A píše k tomu vysvětlení: „Vzpomínám si, že jsem soudružku učitelku rozčiloval. Namaloval jsem modrý strom. Zlobila se a já s ní nemluvil. V druhé polovině roku jsem už zřejmě používal správné barvičky.“
Vida - některá vysvědčení umějí opravdu vypovídat. Třeba o tvrdohlavosti prvňáčka. Nebo nedbalosti. Lhostejnosti. Snaživosti... Co chceme.
 Nečekaně disciplinovaný a vzorný byl ve škole herec Miroslav Donutil. |
 Absurdity se dějí i v první třídě. Pětku v pololetí dostal malý Zdeněk za to, že maloval stromy modrou pastelkou. Když se to paní učitelce nelíbilo, přestal s ní celé pololetí mluvit. |
 Herečka Anna Geislerová rozhodně není konformní dámou. Vysvědčení však měla naprosto průměrné. |
 Richard Genzer se před Suchánkem může chlubit - byl zkrátka lepší. |
 Matěj Forman, syn velkého režiséra, byl docela slušný žák..... |
 to poslední, co od skvělého fotbalisty Antonína Panenky kdokoli očekává, jsou samé jedničky. |
 ...a jeho bratr Petr mu není jen podobný - je stejný i v prospěchu. |
 Michal Suchánek, velký bavič a suverén, při maturitě trochu "kulhal". |
