V poslední dubnový den se Keltové loučili se zimou a vítali jaro, které na britských ostrovech díky zeměpisné šířce přichází později než například v Čechách. Ohně při oslavě svátku Beltine (též Beltane či Beltaine) na počest boha světla a ohně Belena měly také ochránit dobytek od nemocí. Stáda byla mezi hořící hranice zavedena ještě předtím, než byla vyhnána na pastvu.
O půlnoci mladí lidé odcházeli do lesa a na louku, kde nasbírali květiny, jimiž vyzdobili domy svých rodičů. Štěstí a plodnost měl zajistit strom (obdobou v českých zemích jsou takzvané májky), který účastníci oslav přinesli do vsi, ozdobili ho květinami a tančili kolem něj. Keltští manželé, kteří nemohli mít děti, si mohli plodnost zajistit rovněž skokem přes oheň.
V Čechách se noc z 30. dubna na 1. května nazývá též filipojakubská, ačkoli svátek svatého Filipa a Jakuba připadá až na 3. května. Někteří historikové mají pro to následující vysvětlení: Svátek Filipa a Jakuba byl na 3. května přesunut až v nové době. Po staletí se slavíval 1. května a v předchozí noc se na návrších pálily ohně. Není vyloučeno, že památka apoštolů Filipa a Jakuba byla kdysi ustavena na 1. května proto, aby mocní světci chránili tento den před temnotou pohanských obřadů a také proto, aby pohanskou slavnost nenásilně nahradil křesťanský svátek.
V Německu je poslední dubnová noc známá jako noc Valpuržina, zpopularizovaná díky Faustovi Johanna Wolfganga Goetha. Ten ve svém díle popisuje slet čarodějnic na Blocksberku, kde prý tyto ženy provozují reje ve spolku se ďáblem. Pojmenování se tomuto dni v Německu dostalo od abatyše Valpurgy (zemřela roku 778), jejíž památka se světí 1. května a která proslula jako ochránkyně před kouzly a čarodějnictvím.
Právě vlivem křesťanství se v Evropě posunul prvotní význam starého pohanského zvyku zapalování ohňů 30. dubna od vítání jara k pálení čarodějnic. Lidé nabyli přesvědčení, že v oné tajemné noci plné kouzel a čarovné moci se slétají čarodějnice na kopcích a křižovatkách cest, aby společně vypracovaly strategii, jak rozmnožit strasti a bolesti lidské i zvířecí. Poté se čarodějnice rozlétají po okolí a páchají zlé skutky.
Proto je úkolem každé správné hospodyně, aby byla na čarodějnickou noc připravena a ochránila tak nejen sebe a své blízké, ale také dům, dobytek i hospodářství. Dveře domu se označovaly křížem a dům se kropil svěcenou vodou. Řezanka nasypaná před prahy chlévů, nakladené drny a trní měly zabránit vstupu nečistých sil. Muži práskali bičem a stříleli, aby zhatili čarodějnicím jejich nekalé plány. Zároveň se dbalo na to, aby z domu nikdo neodnesl nějaký předmět, neboť by do něj mohla být infiltrována temná magická moc.
K ochraně dobytka, na který prý měly čarodějnice nejvíce spadeno, se praktikovalo vykropení chlévů svěcenou vodou, kladení tří křížků ze slámy na práh chléva nebo vysypávání prahu pískem. Do komína se dávala udit měchuřina s vloženou trochou hrachu nebo tvarohu. Ochránit křížkem bylo třeba také pole, aby nedošla újmy úroda.
Přípravou vater byla pověřována mládež, neboť ta byla sama ještě "čistá", a zlé síly nad ní proto neměly neblahou moc. Po zapálení hranice začalo všeobecné veselí, zapalovala se košťata a běhalo se s nimi kolem hranice. Věřilo se, že přeskočí-li dívka s chlapcem oheň, brzy se vezmou.
 Výlet čarodějnic - perokresba Hanse Baldunga (1480-1545) |
