Jste poměrně aktivní na sociálních sítích. Máte rád moderní technologie?
Vlastně si na ně moc nepotrpím, ale zatím stále držím tempo. Dokonce jsem si během karantény stáhl Tik Tok. Nedávno mi kamarádi ukazovali hrnec, který umí tisíce receptů a vy do něj jen přidáváte, co vám na displeji poručí. Fascinující, ale zároveň jsem se toho úplně lekl.
Připomnělo mi to studenta v autoškole, který se učí řídit s navigací, a bez ní je ztracený. Myslím, že tyto všechny vymoženosti způsobí, že už nás bude čím dál víc obtěžovat používat vlastní mozek. A na internetu dnes opravdu můžeme dělat všechno – včetně žití samotných životů.
Jako vystudovaný inženýr ekonomie sledujete investiční trendy? Už jste investoval do bitcoinu?
S finanční gramotností na tom snad nejsem špatně. Ale spíš se mi vybavilo jedno ránko asi měsíc zpátky, když jsme u těch bitcoinů. Dozvěděl jsem se, že mi ukradli YouTube kanál. Namísto videoklipů za posledních šest let tam dva rusky hovořící týpci nahráli skoro hodinové video právě o bitcoinech. Nic moc výměna. Znovu jsem si taky uvědomil, kolik práce a hodnot, co dnes vytváříme, lítá někde po datech ve vzduchu, a najednou prostě můžou zmizet. Aby to mělo dobrý konec – kanál už mám zpátky.
Děláte si sám účetnictví?
Nedělám a ani takové ambice nemám. A jestli narážíte na to moje vzdělání, já beru titul spíš jako ocenění za studentská léta disciplíny a vůle trénovat mozek i ve směrech, kde mu to není úplně příjemné. Je to všechno o biflování teorií, různých členění a vymezení, ale praxe je stejně něco jiného. Já věděl, že školu pro svůj pocit dokončit musím, ale automaticky nastavený podpis s tituly v e-mailu stejně vždycky nakonec odmažu.
Jeden týden v měsíci moderujete Snídani s Novou. Už jste si zvykl na drastické ranní vstávání? Jak potom vypadá váš den po moderování?
Zvykl jsem si na to, co od sebe můžu ve čtyři ráno očekávat. Zpravidla to jde v pondělí nejlépe, v pátek už jde čas krutě proti mně. V televizním studiu na mě stále funguje adrenalin rozsvícených světel, kamer a živého přenosu. Ale jakmile se zhasnou, člověk se po zbytek dne cítí jak po flámu. Když si pak můžu dopřát ještě nějaký spánek, tak nevzdoruju.
Trpíte v přímém přenosu trémou? Jak s ní pracujete?
To se mi teď děje při politických rozhovorech, v nich se ještě cítím svázaný. Naopak u hostů z naší branže rozkvétám.
Máte nějaký rituál, bez kterého se neobejde žádné vaše vystoupení?
Před koncertem chci být vždycky chvíli sám. Říkám tomu kumulování energie, klid před bouří. Také na krku pořád nosím takzvanou psí známku, přívěšek z broušené oceli s logem mojí kapely. Dokonce už jsem ho v několika hrách začlenil do divadelních kostýmů. Jen jedinkrát se mi roztrhl při představení Vlasy a já pak z portálu se zatajeným dechem sledoval jeho cestu po jevišti. Před závěrečnou scénou jsem ho tam chňapl a v klidu dohrál.
Na uměleckou dráhu jste se podle vlastních slov vrhl před deseti lety, kdy jste prožíval melancholické období. Je tento stav motorem vaší tvorby?
Myslím, že hodně tvorby vyvěrá právě z nějakých vnitřních nesouladů a potřeby je vyjádřit. Ke mně to tehdy přišlo úplně přirozeně, i když jsem tomu studiem v zahraničí chtěl trošku utéct. Na praxi v podmořskému muzeu v Malaze jsem se zavíral na půdě a každý den jsem potřeboval složit několik songů, třebaže jsem to vlastně ani pořádně neuměl.
Dali jsme se tam dohromady se španělskými kytaristy a chodili hrát jednou týdně do baru na Open Mic Night, což znamená, že se tam mikrofonu mohl chopit kdokoliv. Tak sem nějak datuju ten opravdový začátek, kdy jsem se odhodlal a z větší části vyprdl na pochybnosti a srovnávání, jestli jsem na to dost dobrý.
S kapelou Perutě právě vydáváte album s názvem Žij a tancuj. To je ale hodně optimistický název...
Ano, o to my se snažíme. Hravé melodie a české texty. Moje mamka ten styl nazvala „budovatelským popem“. Ale hodně jsme vycházeli v aranžích z toho, co na pódiích funguje, aby si to užili i návštěvníci akcí. Samozřejmě máme taky balady, které možná i mému projevu sluší víc. Jsem hlavně neskutečně rád, že se mi konečně povedlo to dát všechno dohromady. Myslím, že z toho budu žít ještě několik měsíců.
Co se vám vybaví, když slyšíte písničku kapely Olympic Jasná zpráva?
Moje první písnička na mikrofon před rodiči. Celou noc jsem chodil na záchod, jak jsem se bál. A naši to pak nechali úplně bez komentáře. Zlomová byla pro mého taťku až videonahrávka, kde zpívám Eltona Johna. Moje první songy v tom Španělsku taky slyšel, takže když se mě někdo ptá, co by asi řekl taťka na mou tvorbu, na tom začátku byl a věřil mi.
Na jeho památku jste prý na vaší zahradě nechal vysadit cedr himálajský.
Ano a představte si, že si ho taťka dokonce sám vybral. Ještě mi ho jel pyšně ukázat. Jenže najednou zemřel a strom tu nebyl. Zavolal jsem zahradníkům, přijeli hned druhý den a po pohřbu jsme s mamkou a sourozenci taťku ke stromu vysypali. První dva roky jsou pro takový strom zásadní, jestli se chytne. Krásné je, že se mu daří neskutečně, dokonce už borovička vedle něj musela pryč. Mám ho hned před ložnicí a je v tom krásná symbolika. No už se dojímám.
Jste jmenovcem významného novináře a publicisty Ferdinanda Peroutky, pojí vás s ním i příbuzenský vztah?
To je tak složitý řetězec, který umí popsat snad jen babička od taťky. Ale je pravda, že měl díky tomu přezdívku Ferda. Mně už tak nikdo neříká.
Vaše maminka je spisovatelkou, její tvorba je zaměřená hlavně pro děti. Konzultuje s vámi příběhy svých knih?
Ráda někdy povypráví o svých nápadech, pochlubí se ilustracemi. Spisovatelé to mají se zpětnou vazbou těžší, protože jim nikdo nezatleská, a ani nepracujou v nějaké sociální skupině. Tak jsem mamce zřídil webovky, kam jí může kdokoliv napsat, a ji to vždycky potěší.
V čem jste se potatil, a kdy v sobě poznáváte maminku?
Myslím, že jsem dílem jich obou, a není to jen o té venkovní části, ale třeba i takové ty procesy uvnitř. Po mamce si pěstuju svůj svět a rád dumám, po taťkovi chci bavit ostatní a mám rád, když je jim se mnou dobře. Takže se ve mně tříská i trochu protikladů.
Ve kterých českých muzikálech vás momentálně můžeme vidět?
Každé nové představení je pro mě výzva. Na divadelní práci nemám rád, že po ní po derniéře už moc nezbude, v tom má hudba výhodu. Během covidového roku jsem nazkoušel tři nové věci. Komedii Krasavci na chmelu, kde jdeme divákům úplně na ruku, pak oblíbený muzikál mojí babičky Cikáni jdou do nebe v Divadle Bez zábradlí.
A taky mám hlavní roli Ondřeje Macháčka v Lásce nebeské, což je hitmuzikál s písničkami Waldemara Matušky, který bude mít premiéru 30. září v Divadle Broadway. S tím vykopáváme už začátkem června, protože nás čeká šest benefičních představení pro zdravotníky jako poděkování za jejich práci. Musím říct, že už se na publikum těším. Tímto bych všechny rád na Lásku nebeskou pozval.
V Divadle Broadway se k jubileu Petra Jandy chystá muzikál postavený na skladbách kapely Olympic. Umíte jich většinu nazpaměť?
Mám pocit, že umím. Ale kapelu jsem začal vnímat jinak až ve svých čtrnácti. Do té doby to byla každoroční návštěva Lucerny, tátova práce a občas něco ve zpěvníku na hudebce. V těch čtrnácti jsem byl u dokončovacích prací na cédéčku, a pak se mi líbilo, když se mi dostalo do ruky. Naučil jsem se ho celé nazpaměť. Hrát v takovém muzikálu by byl hezký pocit.
Koketujete prý i s rádiem…
Dostal jsem krásnou příležitost ve zbrusu novém licencovaném rádiu pod taktovkou Veroniky Žilkové s pořadem Na perutích s Peroutkou. Dneska jsme točili první díl s mojí mamkou a bavili se na mikrofon o hodně věcech možná vůbec poprvé. Tak snad to bude zajímavé i pro posluchače, rozjezd by měl být od září.
11. dubna 2019 |
