Dnes mám špatnou náladu. Není to proto, že jsem viděl televizní zpravodajství a četl noviny, ale proto, že si po chřipce připadám starý a neproduktivní, churavý a bez nápadu.
Blbá nálada je už nějaký čas naším národním hitem. Z toho, co o ní čtu nebo slyším, vyplývá, že by měla být z naší společensko-politicko-ekonomické situace. Moje zkušenost filmového dokumentaristy, který celý život komunikoval s lidmi, tomu ale neodpovídá. Domnívám se, že konkrétní náladu jednotlivce určují převážně signály z jeho mikrosvěta. A to, že mu není na světě do skoku, neovlivňují koaličně opoziční tance ani klesající HDP či stoupající DPH, ale spíš klesající a stoupající atmosférický tlak nebo zdrcující ranní pohled na váhu či do zrcadla. Náladu pozvedne slunečný den, práce, na kterou se těšíme, nebo ta, která se povedla. A také to, když potkáme někoho, koho rádi vidíme a kdo nás povzbudí dobrým slovem. Špatná nálada přicházívá po té dobré. Jinak bychom nerozeznali jednu od druhé. Takže každá blbá je těhotná tou dobrou a bohužel i naopak.
Věrnými druhy našeho života jsou neduhy. Když čtu, kolik procent z nás je diabetiků, alergiků, astmatiků, revmatiků, jak jsme ohroženi depresemi, infarkty, rakovinou a drogami, představuji si, kolik asi zbývá těch zdravých kandidátů na blbou náladu z politiky. Povzbudivým paradoxem života mi připadá, že lidi, kteří na tom jsou nejhůř, mívají náladu docela dobrou a ta blbá je výsadou těch, kteří na tom jsou objektivně dobře. Točil jsem filmy o postižených lidech, vozíčkářích, lidech nemocných rakovinou a zahanbeně jsem zjišťoval, že oni byli pro mě větší posilou než já pro ně. Vzpomínám na Marii, mou filmovou hrdinku, umírající na rakovinu. Po několikadenních velkých bolestech přicházela úleva a při dvojce červeného nás zahanbovala svou dobrou náladou, neokázalou statečností a radostí z každého okamžiku života. Vždycky jsem žasl nad dobrou náladou řádových sester, i když starých, nemocných a bezmocných. Říkaly, že k radosti prý stačí být zadobře s Pánem Bohem. Pravým důvodem ale asi bylo, že od ranního kuropění až do slunce západu něco soustředěně dělaly a jejich život měl terapeuticky úlevně působící řád.
Nespokojenost s politikou je normální stav. Nepotkal jsem ve světě lidi, jejichž dobrá nálada by souvisela s politickoekonomickou situací v jejich zemi. Já sám jsem byl politicky dobře naladěn chvilku v osmašedesátém a pak v období cinkání klíčů. Mezinárodní svátek radosti z politické situace bych tedy udělal na svatého Dyndy. Pronásledovaní disidenti mívali prý za bolševika, natruc podmínkám, náladu docela dobrou. Musela být tedy z jiných zdrojů než z politiky. Někdy třeba z ohnivé vody, jindy možná proto, že je měl někdo rád, nebo i z takové obyčejné, ale povzbudivé zprávy, která dnes vylepšila i náladu mou - že jaro ťuká na dveře.
Blbá nálada je už nějaký čas naším národním hitem. Z toho, co o ní čtu nebo slyším, vyplývá, že by měla být z naší společensko-politicko-ekonomické situace. Moje zkušenost filmového dokumentaristy, který celý život komunikoval s lidmi, tomu ale neodpovídá. Domnívám se, že konkrétní náladu jednotlivce určují převážně signály z jeho mikrosvěta. A to, že mu není na světě do skoku, neovlivňují koaličně opoziční tance ani klesající HDP či stoupající DPH, ale spíš klesající a stoupající atmosférický tlak nebo zdrcující ranní pohled na váhu či do zrcadla. Náladu pozvedne slunečný den, práce, na kterou se těšíme, nebo ta, která se povedla. A také to, když potkáme někoho, koho rádi vidíme a kdo nás povzbudí dobrým slovem. Špatná nálada přicházívá po té dobré. Jinak bychom nerozeznali jednu od druhé. Takže každá blbá je těhotná tou dobrou a bohužel i naopak.
Věrnými druhy našeho života jsou neduhy. Když čtu, kolik procent z nás je diabetiků, alergiků, astmatiků, revmatiků, jak jsme ohroženi depresemi, infarkty, rakovinou a drogami, představuji si, kolik asi zbývá těch zdravých kandidátů na blbou náladu z politiky. Povzbudivým paradoxem života mi připadá, že lidi, kteří na tom jsou nejhůř, mívají náladu docela dobrou a ta blbá je výsadou těch, kteří na tom jsou objektivně dobře. Točil jsem filmy o postižených lidech, vozíčkářích, lidech nemocných rakovinou a zahanbeně jsem zjišťoval, že oni byli pro mě větší posilou než já pro ně. Vzpomínám na Marii, mou filmovou hrdinku, umírající na rakovinu. Po několikadenních velkých bolestech přicházela úleva a při dvojce červeného nás zahanbovala svou dobrou náladou, neokázalou statečností a radostí z každého okamžiku života. Vždycky jsem žasl nad dobrou náladou řádových sester, i když starých, nemocných a bezmocných. Říkaly, že k radosti prý stačí být zadobře s Pánem Bohem. Pravým důvodem ale asi bylo, že od ranního kuropění až do slunce západu něco soustředěně dělaly a jejich život měl terapeuticky úlevně působící řád.
Nespokojenost s politikou je normální stav. Nepotkal jsem ve světě lidi, jejichž dobrá nálada by souvisela s politickoekonomickou situací v jejich zemi. Já sám jsem byl politicky dobře naladěn chvilku v osmašedesátém a pak v období cinkání klíčů. Mezinárodní svátek radosti z politické situace bych tedy udělal na svatého Dyndy. Pronásledovaní disidenti mívali prý za bolševika, natruc podmínkám, náladu docela dobrou. Musela být tedy z jiných zdrojů než z politiky. Někdy třeba z ohnivé vody, jindy možná proto, že je měl někdo rád, nebo i z takové obyčejné, ale povzbudivé zprávy, která dnes vylepšila i náladu mou - že jaro ťuká na dveře.
