V programovacím jazyku Scratch se děti od osmi do jedenácti let na Letné učí základy programování, ale i to, jak svoji práci obhájit nebo prezentovat. „Hodiny informatiky jsou na základních školách v horším stavu, než jsme čekaly,“ vysvětlují zakladatelky kurzů makelTtoday.
Co bylo impulzem k tomu, že jste založily kurzy programování pro děti?
Silvie Zeman: Tím vůbec prvním momentem byl šok, který jsme zažily, když jsme přišly z české vysoké školy na Erasmus do zahraničí. Najednou se nás v hodinách začali ptát na náš názor, musely jsme umět argumentovat nebo prezentovat. Na to jsme nebyly zvyklé. Druhým impulzem bylo to, že pracujeme obě už několik let v softwarových společnostech. Hodně se mluví o tom, jak je velký nedostatek technických odborníků a lidí s digitálními dovednostmi. Když jsme zjistily, že tyto věci na základních školách chybějí, vyplynulo to z toho samo. Nejprve jsme si musely udělat analýzu trhu a přehled toho, jaké možnosti děti v Praze vlastně mají.
Co jste zjistily?
Klára Štouračová: Že je v Praze sice několik zájmových kroužků, které se věnují třeba robotice, ale není tu nic, kde by děti v informatice něco aktivně tvořily nebo třeba pracovaly v týmech. Snažily jsme se bavit i s řediteli základních škol a zjišťovaly jsme, jak jsou na tom s informatikou. Ta situace ve školství je docela kritická.
Silvie: Existují i velice šikovní a talentovaní učitelé informatiky. Ale většinou převládá přístup: nějaké počítače máme a děti si na nich něco dělají. Nejde děti jen posadit k počítači. Je potřeba systematická práce. Našly jsme to v horším stavu, než jsme čekaly. A ukázalo se to i v našich kurzech, kdy děti často neumějí počítač ani ovládat. Děti chceme učit také o své práci diskutovat nebo ji prezentovat.
Ani současné děti se to ve školách nenaučí?
Klára: Je to tak. Najdeme samozřejmě několik škol, kde je ten přístup už jiný, ale co se týče většiny, tak převládá klasický přístup, že si celá třída zapisuje výklad učitele a chybí tam práce ve skupinách nebo možnost něco prezentovat. Přitom to jsou dovednosti, které by měl mít každý člověk osvojené, aby například mohl snáze najít dobrou práci. Co se týče digitálních znalostí a počítačové gramotnosti, často schopnosti dětí přeceňujeme. V mnoha případech totiž technologie ovládá to dítě. My chceme, aby tomu bylo naopak.
Jsou na tom v tomto ohledu lépe třeba soukromé školy?
Klára: Soukromé školy to mají často koncipované trochu jinak, ale i na státních školách se najdou schopní lidé. Samozřejmě se ukazuje, jak je školství podfinancované.
Silvie: Z analýz České školní inspekce například vyšlo, že vybavení škol je extrémně zastaralé. Až 95 procent škol má vybavení starší pěti let. A asi 90 procent jich nesplňuje ani základní standard, že jeden počítač mají sdílet dva až tři učitelé. Průměr je přitom asi šest učitelů na jeden počítač. V takových podmínkách pak ti učitelé mohou těžko něco připravovat na výuku informatiky. V tomto mají soukromé školy výhodu.
Co se děti ve vašem kroužku konkrétně učí?
Silvie: Programujeme ve Scratchi, což je vizuální programovací jazyk. Je to ideální vstupní brána do programování. Na konci našeho kurzu budou děti chápat základy programování, a navíc to budou umět i vysvětlit, okomentovat a naučí se pracovat i s ostatními dětmi v týmu.
Klára: V prostředí toho programu děti nepíší přímo kód, ale sestavují ho. Dají se tak vytvořit i komplikované sekvence. Tím, jak je Scratch vytvořen, vybízí k takové neformální výuce.
Je potřeba, aby měly děti nějaké vstupní znalosti?
Silvie: Vůbec ne. Z pilotních kurzů nám vyšlo, že ideální věk začít s programováním je osm let a že není potřeba, aby děti uměly něco navíc. Ani neplatí, že by to šlo lépe dětem, které víc baví třeba matematika. Všichni si najdou to své.
Jak vypadá hodina? Musí mít dítě vlastní počítač?
Klára: Nemusí, veškeré vybavení má k dispozici. Každou hodinu děti probírají nějakou novou funkci toho programu a pak samy hledají řešení a nabalují nové znalosti.
Silvie: Pro nás je důležité, aby se lektoři těch dětí ptali otevřenými otázkami. Třeba na to, co si o dané funkci myslí, k čemu je dobrá, jak vyřešit nějaký problém a podobně.
Klára: Část hodiny je pak takzvaně „offline“, aby děti neseděly pořád za počítačem, ale třeba v týmu o něčem diskutovaly.
Kurzy jste spustily na začátku října, máte už nějakou zpětnou vazbu třeba od rodičů?
Silvie: Zatím to vypadá velice pozitivně. Rodičům se to líbí a potvrdili nám, že na trhu něco takového chybělo. Je to pro nás ohromná motivace. Za pár týdnů budeme spouštět také víkendové workshopy robotiky a další programy pro děti, které se do kurzů třeba nestihly přihlásit. Kurzy se konají jednou týdně a trvají 75 minut.
Není to pro děti na udržení pozornosti příliš?
Silvie: K tomu nám pomohly ty pilotní kurzy. Tam se ukázalo, že ani po 75 minutách děti nechtějí odejít.
Klára: Je to ideální čas, aby se v té hodině stihlo všechno probrat i vyzkoušet. Navíc jsme se od rodičů dozvěděly, že spousta dětí si pak programuje sama od sebe i doma. Je to povzbuzující.
Kdo jsou lektoři, kteří u vás učí?
Silvie: Jsou to odborníci napříč obory. Máme tam třeba profesionální vývojáře, ale i talentované učitele. Hlavní podmínkou bylo, aby už někdy učili a bavilo je učit děti. Aby to dokázali dělat zábavnou formou. Na to si troufne málokdo.
Jak jste sháněly vhodné kandidáty?
Silvie: To byl asi ten nejtěžší proces. Trvalo to několik měsíců, ale bylo to pro nás to podstatné.
Klára: Hledaly jsme všude možně a s každým lektorem jsme pak měly pilotní hodinu, abychom věděly, jak učí, jak to má připravené a jak dokáže s dětmi pracovat. Chceme, aby ta výuka měla nějakou úroveň, proto pro lektory děláme různé workshopy, posíláme je na konference a tak dále.
Čerpáte nějak ze své práce personalistek i pro to, jak vést kurz pro děti? Silvie: Díky tomu víme, které dovednosti jednou v pracovním životě budou potřebovat. Nikdo to asi nemůže říct lépe než my, protože my ty lidi najímáme a vidíme ty nedostatky, které mají třeba čerství absolventi.
